[Úzkost] Oneshot

Duševní porucha: Úzkost

"Právě berete nejvyšší možnou dávku Cipralexu." Prolomila ticho svým hlasem a ťukáním do klávesnice psychiatrička.
"Takže zvýšíme dávku Dogmatilu, budete ho brát dvakrát denně." Hoseok zíral do stolu a počítal si v hlavě počet prášků. Tři ráno, dva odpoledne, čtyři večer. Prášky, které polyká jako lentilky v přesně určený čas, každý den.

Po cestě domů se stavil v lékárně, aby si vyzvedl předepsané prášky. Nechodil si pro ně každý měsíc, vždy dostal hromadu, proto mu hned nespočet balení zaplnila batoh. Šoural se pomalým krokem a chvíli přemýšlel, zda by si měl koupit něco k jídlu. Nějaké peníze u sebe ještě měl, ačkoliv za prášky nechal opět pěkný balík, co si budeme povídat. Z pekárny si odnesl dva malé makové koláčky, které po cestě vyndal z pytlíku a do jednoho z nich se zakousl. Převaloval ho v ústech. I když se mu mák a sladké těsto otíralo o jazyk, nerozeznával chutě. Matně si vybavuje chuť koláčků akorát z dětství. S povzdechem celý koláč a půlku z druhého vyhodil do koše. Nedokázal se už ani přinutit, aby jedl.

Stál u dřezu v kuchyni s nataženou rukou, ve které držel skleničku a napouštěl si do ní vodu. Voda patřila mezi hrstku věcí, co mohl dostat do žaludku a na nějaký čas se tam udržela. Cukl s sebou, jakmile mu přetekla ze skleničky a klouzala po jeho zápěstí. Hodinky na jeho ruce mu napověděly, že je čas. Vytáhl z kapsy plata prášků a pečlivě je z nich vymáčkl. Bez dlouhého váhání si čtyři prášky z dlaně hodil rovnou do úst a pozvedl skleničku, aby je mohl bez problému polknout. Ruka se mu začala bez varování třást, proto sklenici v ní upustil na zem a ta se roztříštila.
"Hoseoku, to už je tenhle týden třetí." Zamračila se matka a podala hned chlapci košťátko s lopatkou.
"Omlouvám se." Zamumlal nepřítomně a sehnul se, všechny střepy se snažil ze země přesunout na lopatku.

Vyhrnul si tričko a natočil se k zrcadlu bokem, jen proto, aby spatřil žebra, co se mu z kůže tlačila ven. Nepřišlo mu to zatím jako extrém, nepatřil mezi anorektiky a snažil se jim vyhnout, ale za poslední půl rok, co se sotva dotkne jídla, strašlivě ubral na váze. Nikdy si nepřipadal tlustý, ani takové věci neřešil, proto vidět své tělo drasticky ztrácet hmotu ho stresovalo. A co ho nestresovalo? Stačila naprostá maličkost. Ani si nepamatuje, co přesně mu stavy úzkosti spustilo. Zdá se mu tak dávno, co mohl normálně držet věci v rukou, aniž by se mu začaly třást, co normálně jedl a vnímal chutě. Půl rok nezažil den bez bolesti. V tuhle chvíli mu řinčela hlava. Žilky v jeho hlavě pulzovaly tak silně, jako by byly součástí bubnu a paličky do nich neustále mlátily.

"Ještě rajčata, dojdi pro ně." Hosokova matka zdvihla ruku a gestem se pokusila naznačit, kde zhruba by rajčata našel. Nedostala ale odpověď.
"Halo, rajčata!" Hosok kráčel vedle ní. Periferním viděním vnímal, že cosi říká, ale její slova se mu do uší nedostávala. Nesoustředil se, a i kdyby chtěl, mozek mu to nedovoloval. Semkl víčka k sobě, chvilku je držel, než oči prudce otevřel. Nedokázal zaostřit, pár sekund nedokázal rozeznat objekty. Měl pocit, že má nohy zabořené v bažině, která ho táhne ke dnu. Těžce se mu nohy zvedaly, hýbal svým tělem pouze ze zvyku. Svaly věděly, co mají dělat a že je třeba se hýbat, ale on nad svým tělem nenacházel příliš kontroly. Hlava se mu občasně točila a stěny žaludku se třely o sebe, což vyvolávalo nepříjemný pocit stažení. Protřel si oči a nasucho polkl. Brzy bude čas na další dávku.

Sice rodina vynakládala veškeré úsilí, aby mu pomohla, ale stávalo se, že to spíše zhoršila. Stěhování, stres. Hlasité vyměňování názorů rodičů, stres. Kopice jídla, ze které si

musel něco vzít, jinak byli naštvaní, stres. Nezazlíval jim to. Věděl, že se snaží jeho tělo udržet v chodu a sám se nutil do sebe cokoliv dostat, i když to oproti jeho normální předešlé stravě nebyla ani čtvrtka z toho. Jedl spíše proto, že musel. I když jídlo pro něj představovalo z části jasného nepřítele. Žaludek ho odmítal. Pocit hladu pomalu již téměř neznal. Všechen obsah žaludku šel při sebemenším stresu okamžitě ven. Někdy nemusel být ani stres přítomný, aby si žaludek neposkočil a nerozhodl se, že v sobě nic mít nechce.

"Cítíte se lépe?" Otázala se psychiatrička. Potřebovala vědět, zda prášky zabírají, tlumí bolesti hlavy, pomáhají se lépe soustředit, kontrolují třas těla, stahování žaludku a celkový psychický stav pacienta, aby mohla podle něj přizpůsobit léky.

"Co to znamená cítit se lépe?" Otázal se prázdně Hoseok se zoufalstvím v očích.