A že jich bylo víc než dost.
Pervitin, psylocibin, LSD, heroin, ketamin, tramaly, xanaxy, zoolofty, tráva, rivotrily, alkohol, a já nevim co ještě všechno.
Kolikrát kombinace, která by asi u pár lidí dokázala zabít. A to je možná i to, o co nám, nebo aspoň mě šlo. Bylo to buď a nebo. Umřeme, nebo poznáme nepoznaný. A vzhledem k tomu, že tohle píšu, tak jsem asi pořád ještě naživu. I když poznamenanej nejspíš do konce života, všechno jsem to přežil. A taky zažil.
Všechny ty zakázný látky, výlety "mimo lidský myšlení", stavy na pokraji života. Stálo to vůbec za to?
Asi jo, protože jsem zažil mít otevřenou mysl na 100% a taky bejt úplně vyplej. Dokázal jsem se sám postavit několika lidem, říct věci, který bych normálně nedokázal. Viděl jsem světlo na konci tunelu, a pak se vrátil zpátky. Byl jsem sám nad svym tělem, a táhlo mě to pryč. Ale vrátil jsem se zpátky. Mohl ze mě být vědec, vynálezce, a nebo taky člověk, co hledá místo, kde jenom přežije další noc, měl bych svůj svět, a všechno by mi bylo jedno.
Ale jsem tady a teď. Jsem tam, kde jsem, jsem ten kdo jsem. Všechno jsem to nechal být, nechal jsem čas aby to vzal, a zůstali mi jenom vzpomínky. Některý jasný, a některý rozmazaný. Zůstali mi okna, momenty kdy jsem byl na jednom místě, a během vteřiny jsem byl úplně jinde.
Zahojený rány, modřiny který už nikdo nikdy neuvidí, lidi, který s sebou vzal čas a všechny ty látky. Lidi, který si v tom dokázali najít "smysl života". Nebo spíš závislost.
