Deus ex machina

1. Probuzení

27 června 2078 21:34 - záznam ukončen. Stiskla tlačítko, odejmula paměťový čip, spustila časovač. Obklopená jasně rudou barvou opouští místnost, ve které ztrávila většinu zbytku svého života. Zhasnutím světel dokončila svojí práci.
Bolest, první pocit, který jsem kdy cítil. Cítil jsem někdy něco jiného před tím? Kde to jsem? Co jsem zač? Kdo jsem?
Otevřel jsem oči v místnosti, kterou jsem nikdy před tím nenavštívil. Jediné co jsem potřeboval, bylo zbavit se té neskutečné bolesti. Nemohl jsem ani vstát, přišlo mi jako bych měl končetiny provrtané skrz na skrz a v ranách zapíchané trny. Věděl jsem však, že se musím dostat z místnosti a vyhledat pomoc.
Natáhl jsem bezbolestně levou a pak pravou ruku, natáhl krk a pohnul hlavou. Vypadalo to, že mám jen poraněné nohy a tak jsem se pokusil odplazit. Pomalu a neefektivně jsem se dostal k jediným dveřím v místnosti.
Blikající bílé světlo mi odhalilo jakýsi terminál s tlačítky, instinktivně jsem věděl které tlačítko zmáčknout a otevřel jsem dveře, které byli přede mnou.
V hlavě se mi promítá myšlenka, ve které vidím tvář ženy, znám jí? Něco říká, ale nerozumím jí. Kdo to může být? Odpoví mi na všechny mé otázky? Třeba bude na tomto místě.
Dostávám se na chodbu a z nějakého důvodu vím, kterým směrem se mám vydat. Celý prostor nevykazuje ani jedinou známku po životě. Jsem tu asi úplně sám.
Doplazil jsem se do malé laboratoře, lehl si na lůžko, stiskl pár tlačítek a během okamžiku jsem omdlel.
"Musíš se... poslední... ko..." zjevila se mi ve snu známá tvář ženy, jako bych už to někdy slyšel, ale nevím co se mi snaží sdělit.
Probouzím se v místnosti kde jsem omdlel. Nebolí mě nic, musím se odsud dostat pryč.