Deus ex machina

2. Bludiště

Nedokážu se soustředit, mám hlad, potřebuji jíst. Od mého probuzení jsem nepozřel ani kousek. Čeho? Nevím. Vím, že ten pocit je hlad, znám hlad a instinktivně vím, že se jej zbavím, když něco sním. Ale co je to jídlo? Nevybavuji si jedinou vzpomínku na jídlo. Jedl jsem vůbec někdy? Musel jsem, protože hlad mě přepadl až teď, po dlouhých hodinách bloudění v labyrintu chodeb. Zkoušel jsem pozřít některé předměty povalující se po okolí. Mé tělo je přirozeně odmítá a cítím jak ze mě postupně vyprchává poslední energie.
Dlouhé a nekonečné chodby, kterými bloudím, tvoří dokonalé vězení. Každou chvíli upadnu do bezvědomí ze kterého se nemusím probudit. Pokračuji v cestě a pomalu ztrácím naději, že toto místo někdy opustím. Spolu s hladem pociťuji úzkost, strach a vztek. Jak jsem se sem sakra dostal? Kdo jsem? Kde to jsem? Proč tu jsem?
Ulevuji si údery do zdí, o zem. Asi začínám šílet. Zjevují se mi bludy. Temné postavy osob, jako by to byli fakticky živí lidé. Třeba jsou to vzpomínky na minulost a já se tudy dříve potuloval; znal je. Duše zesnulých a já jsem jediný přeživší. Lákají mě, svádí z cesty a já je následuji. Ztrácím se hlouběji do propletených chodeb bez konce.
Najednou mě oslňuje jasně bílé světlo. Bludy se vytrácejí. Cítím se zvláštně, jakoby mě ovládalo nějaké podvědomí a navádělo mě směry, kudy jsem se ještě nevydal. Otevírám dveře do místnosti ve které jsem nebyl ani jednou. Uprostřed leží velké zařízení, stěny jsou v pravidelných intervalech proděravěny dveřmi. Pokud jsem se někam měl dostat tak to muselo být sem.
Přestávám ovládat své tělo. Každý krok, který udělám, je doprovázen dlouhým mrknutím způsobujícím mojí dezorientaci až se z mrknutí stává černo černá tma.
Vidím před sebou v známý obličej ženy. Její jednoduchá krása ve mě vyvolává zvláštní emoce. Kouká tak ustaraně, snaží se mě někam navést. Začínám jí rozumět nějaká slova: "Sever... Konec... Cesta...", po chvilce obličej mizí a já se probouzím z bezvědomí. Přede mnou otevřená konzole, protější dveře jsou otevřeny a tvoří průchod do malé místnůstky, která má uvnitř malinký ovládací panel s pár tlačítky označenými písmeny a čísly. Jsem ve výtahy, automaticky mačkám tlačítka a kabina se po zavření mohutným otřesem rozjíždí.
Opouštím první bludiště. Je to zvláštní, ale hlad mě opustil, s tím přišel i pocit úlevy a nadšení. Možná jsem špatně determinoval ten určitý pocit, nebyl to hlad. Je to dost možné, takže jsem byl poprvé unavený? Dává mi to smysl. Bezvědomí, do kterého jsem upadl byl spánek a teď jsem odpočatý.
Další mohutný otřes, dveře se otevírají a skrz zvětšující se díru proniká silný paprsek světla. Ocitám se na místě, zdecimovaném válkou, dříve zde stála budova, teď je to nějaké smetiště bez života. Jsem tu sám, ale svobodný, pryč z vězení chodeb. Teď se musím vydat na sever. Proč? To nevím, ale chci odpovědi.