Pride. Duha, gayové, lesby, transsexuálové, ale i heteráci, co naší menšinu jdou podpořit. Nemohl jsem si duhový průvod městem nechat ujít. I když se to rozhodlo až na poslední chvíli, když rodiče zrušili svou návštěvu. Rychle jsem po telefonátu s tátou zvedl své ctěné, za celých dvacet let jen dvakrát dotčené pozadí z gauče, našel své nejbarevnější oblečení a vyrazil.
Moje pestré oblečení docela pochopitelně přitahovalo pozornost. Jen málokdo jezdí metrem polonahý ve žlutých plavkových kraťáscích, ke všemu dámského střihu, s jednou zelenou a jednou modrou podkolenkou. A aby duha byla celá, na nohách fialové conversky a v kudrnatých vlasech červený šátek. Pro „normální“ obyčejné lidi mířící i o prázdninovém víkendu do práce nebo sraz s kamarády nepochopitelná výstřednost. Jenom pár lidí podobného zjevu, mířící asi tam kam já, mi s úsměvem ukazovalo palec nahoru.
Nevnímal jsem je, jenom jsem se zájmu pousmál a otočil hlavu na druhou stranu, abych zkouknul lidi i na druhé straně vagonu. Můj pohled se střetl s pohledem docela mladého kluka, který mě asi celou tu dobu zaujatě pozoroval. Byl to brunet s několikadenním strništěm na tvářích a docela mě okouzlil jeho celkový vzhled, protože zjevně o sebe dost pečoval. Vlastně jsem moc nepochyboval, že jde také na průvod, i když byl oblečený jako každý druhý v normálním neformálním ale ani ne výstředním oblečení; přesto se svým osobitým stylem.
Nebyl ale čas ho dál zkoumat, musel jsem vystoupit. Všiml jsem si už jen toho, že se zvednul ze sedačky, zřejmě vystupoval také. Pak jsem ho ale nadobro ztratil.
Na sraz jsem přišel zrovna včas, abych stihl předejít poslední doprovodný vůz, silně dunící znějící hudbou. Ocitl jsem se rovnou pod tou největší duhovou vlajkou. Chvíli jsem jen tak sám šlapal a rozhlížel se kolem, po všech těch zamilovaných a po všech hezcích klucích, ze kterých jsem si prakticky vybíral nějakou oběť, se kterou dnešní den nakonec strávím.
„Jsi tu sám?“ oslovil mě zničehonic někdo stojící za mnou. Prudce jsem se otočil a v tom někom poznal onoho bruneta z metra. Srdce mi poskočilo leknutím a i radostí z náhodného znovu-shledání i v davu pár desítek tisíc lidí.
„Jsem,“ přitakal jsem.
„A jsi sám, jako že single?“ ptal se dál. Odpověděl jsem jen přikývnutím.
„Neměl bys chodit sám na takové akce. Všechny ty zamilované páry ti jen zkazí náladu,“ utrousil.
„Tolik gayů pohromadě mi ji zase zvedne,“ opáčil jsem.
Uchechtl se a tím náš rozhovor měl asi skončit. Kdyby chtěl, mohl odejít, nikdo ho tu nedržel. A ani velmi hlasitá hudba z auta, které nás právě dojelo, protože celý průvod zastavil, aby se počkalo na přerušení provozu na silnici, po které se šlo, nebyla moc příjemná. On i přesto zůstal v mé těsné blízkosti. A když říkám těsné, tak vážně těsné, protože všichni se na sebe mačkali.
Po chvíli trapného ticha mezi námi jsem se otočil k němu čelem, abychom mohli dál o něčem mluvit, i když jsem nevěděl, co by to mělo být. Neměl jsem v sobě alkohol, který mi k mluvení pomáhal v gaybarech.
„Jsem Harry,“ zakřičel jsem, aby i přes to dunění slyšel.
„Co?“ pochopil jsem, že se ptá, jen podle artikulace. Nebylo slyšet vůbec nic. Naklonil jsem se proto až k jeho uchu a své jméno zopakoval.
„Aha,“ zakřičel nazpět se smíchem. Za pas si mě u sebe přidržel, abych i já slyšel jeho jméno: „Louis.“
„Hezký jméno.“
