Začalo to tím, že jsem ho vídal ve snech. Mladý muž v černé kápi až hříšně krásný na to, aby byl jen obyčejný člověk. Krásnějšího člověka jsem opravdu nikdy neviděl, nebo to nebyl člověk? Jednou mě oslovil, představil se mi jako Muž beze jména, ale prý mu říkají Eunhyuk. Ze začátku jsem si říkal že je to jen sen a nesmím se na něj upínat, ale postupem času jsem se do něj zamiloval. Jeho tmavě fialové oči, ve kterých by se jeden utopil vypadali nádherně, ale zároveň díky jejich nezvyklé barvě působili nebezpečně, plné rty a nejkrásnější úsměv na světě. Mé sny se pro mě staly realitou, všichni si mysleli že jsem se zbláznil. Byl pro mě jako droga, nedokázal jsem bez něj vydržet. Několik měsíců bylo vše dokonalé já miloval jeho a on mi tvrdil to samé. Jenže se to zvrtlo, moji přátelé mě donutili chodit k psychiatrovi. Nikdy jsem Eunhyuka takhle neviděl, občas jsme se sice trochu pohádali, ale tohle. Když jsem mu o tom řekl, zuřil. Začal mě bít a naše něžná milování se změnilo v drsné a tvrdé. Ze snů, ze kterých jsem se nikdy nechtěl probudit, se stali noční můry. Vždy, když jsem se probudil považoval jsem to jen za hodně špatný sen, jenže na mém těle se začaly objevovat šrámy a modřiny. Začal jsem se bát a odmítal jsem spát. Raději jsem byl celé dny i noci vzhůru, než abych se setkal s tím, koho jsem ještě nedávno miloval. Tohle trvalo pár týdnů, pokaždé když jsem usnul znovu mě zbil a vzal si mě. Když jsem ho naposled viděl vypadal opravu zdrceně, jeho oči už neměli tu nevšední fialovou barvu, ale tmavě hnědou možná až černou. Svou hloubku ovšem neztratili. Omluvil se mi za všechno a pak prostě zmizel. Je to už půl roku, co jsem ho neviděl, ale stále jsem se bál že se vrátí.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Tak jako každý den jsem šel do práce. Dělal jsem manažera jedné velké firmě a dnes měla nastoupit moje nová sekretářka, no spíš sekretář. Když jsem přišel do své kanceláře sedl jsem za stůl a zapnul počítač. Ze včera jsem měl rozdělanou práci, tak jsem ji chtěl dokončit. Asi po hodině za mnou přišel šéf.
"Donghae, mohl bys přijít ke mně? Chci ti představit tvou 'pravou ruku'," naznačil prsty uvozovky.
"Dobře, jen to tu dodělám a hned jsem tam," uložil jsem svou práci a vydal jsem se k šéfovi do kanceláře.
Zaklepal jsem a čekal na pozvání. Když jsem ho dostal, s omluvou jsem vstoupil dovnitř. Hodil jsem pohledem k muži sedícímu naproti mému šéfovi. Z nějakého důvodu mi byl povědomý, ovšem viděl jsem jen jeho zátylek. Když se na mě otočil, zasekl jsem se na místě a neschopný vydat ze sebe cokoliv jsem na něj zíral s otevřenou pusou. Byl to on. Ten, který mi nedal spát, i když jsem ho už půl roku neviděl. Eunhyuk, kterého jsem do teď považoval jen za výplod své fantazie.
"Donghae si v pořádku? Vypadáš jako kdyby si zahlédl ducha," zeptal se mě šéf.
Oklepal jsem se.
"Emm... a-ano jsem v pořádku," vykoktal jsem.
Pořád jsem byl jako v transu a nevěřil jsem svým očím.
"Dobře, tohle je Lee Hyukjae tvůj nový sekretář."
"Lee Donghae, těší mě," podal jsem mu ruku, i když jsem z něj neměl dvakrát dobrý pocit, nedal sem na sobě nic znát.
"Také mě těší. Doufám, že budete s mou prací spokojen," usmál se na mě.
Rozloučili jsme se se šéfem a odebrali se ke mně do kanceláře. Ukázal jsem mu vše, co bude pro svou práci potřebovat.
"Chápete to všechno?" zeptal jsem se ho, stále jsem se necítil dobře.
"Jistě," odpověděl mi s úsměvem, který jsem znal a kdysi ho miloval.
"Nebudeme si tykat, když teď spolu budeme trávit tolik času?" nadhodil jsem jen tak téma, abych na něj jen nezíral.
"Dobře, pro přátele jsem Eunhyuk," řekl a já sebou málem švihl o zem.
Už je to tu zas. Zase to jméno, které jsem miloval, ale zároveň nenáviděl.
"Emm...Donghae vážně si v pořádku? Jsi celý bledý," díval se na mě se starostí v tváři.
"Ano jsem. Hele nepotkali jsme se už někde? Připadáš mi povědomí," nedalo mi to musel jsem se zeptat.
"Možná ve snu," zasmál se ironicky.
"Na tom je víc pravdy, než si myslíš," zašeptal jsem pro sebe, pod dojmem že to neslyšel.
Přistoupil ke mně a vzal mou bradu mezi prsty.
"Omlouvám se, vím že to, co jsem udělal mi nikdy neodpustíš, ale musel jsem tě vidět. Když jsem se dozvěděl o tom psychiatrovi, zuřil jsem. Myslel jsem si, že na mě kvůli tomu zapomeneš. Ale vidím, že tě to stále trápí, chtěl bych druhou šanci, ale vím že si ji nezasloužím."
Vtiskl mi pusu na rty, chtěl se hned odtáhnout, ale já mu to nedovolil. Ruce jsem mu dal okolo krku a polibek prohloubil. Uvědomil jsem si až teď že i když jsem tvrdil, že ho nemiluju nebyla to pravda. Nalhával jsem to sobě i všem ostatním. V tuhle chvíli mi bylo jedno, jestli to je sen nebo realita. Byl zpět a já nemohl být šťastnější.
