Zmizelá v lesích

Prolog

Na královské korunovaci zasedl král s královnou v popředí, jejich děti za nimi. Tohoto dne bylo jedno z dětí oslavováno, neboť právě jemu byla předávána koruna. Slavnostní okamžik v zemi, kde se tradice kladla na korunovaci následníků po dosažení osmnácti let. Králové totiž často po dosažení určitého věku už nebyli schopni aktivně vládnout a stahovali se na odpočinek na hrad.

Král, povstavší z trůnu, přednesl nadšenou řeč, aby zahájil korunovační bál a přivítal hosty. "Děkujeme, že jste s námi dnes přišli slavit prince a našeho budoucího krále. Pojďme tedy připít na nového panovníka Gartsidu. Ať žije král Gartsidu dlouho a přivede prosperitu do našich planin a ochranu do hustých lesů. Na Leise! Ať mu zemský živel poskytuje sílu a chrání nejen jeho, ale i životy našich lidí!"

"NA LEISE!" zvolali hosté s nadšením. Král kývl na orchestr, který rozehnal první taneční kroky. Lidé se zvedli od stolů a vstoupili do slavnostního tance. Bavit se, tančit a diskutovat o budoucnosti nového krále bylo na pořadu dne. Jak bude řešit záležitosti vojenské, ekonomické, či péče o království, to bylo téma, které probírali.

Po několika hodinách se král přiblížil svému synovi, který seděl na trůnu vedle něj. "Víš, zítra tě čeká první lov, takže si dej pozor, ať brzy vstaneme." Syn přikývl a sledoval radostný průběh oslavy. Lidé tancovali, pili a slavili nový začátek, avšak v té euforii syn zaznamenal nepřítomnost své matky. Kde byla?

⸙

Štěbetání ptáků zahájilo nový den krále a připomnělo mu, že léto se pomalu schyluje ke konci, dává prostor podzimu – době lovu a sklizně. Leis, usedl k oknu, otevřel ho široce, aby pohlédl naposledy na vonící třešně, jablka a růže. V tom okamžiku se dveře jeho komnaty náhle otevřely, a tam stál jeho otec – muž, jenž byl všemi přezdíván "krutým králem" nebo prostě "ZMRD". Jeho rezavé vlasy zářily do oranžova pod slunečními paprsky a na jeho tváři vynikaly pihy. Arvon si odkašlal. "Nachystej se, brzy vyrážíme. Abychom stihli něco vidět, a hlavně si nezapomeň vzít ten elementární náhrdelník. Posílí tvoje schopnosti, tak mě, chlapče, nezklam." S pouhým přikývnutím jsem se postavil a začal se chystat. Otec se vydal směrem k jízdárně, zatímco já se snažil co nejrychleji obléct lovecký oděv, který byl poskládán z různých odstínů zelené a hnědé, abychom se v lese co nejlépe maskovali. Pak jsem vzal do ruky náhrdelník a přehodil si ho přes hlavu. Jakmile dopadl na mou hruď, zazářil jasně zelenou barvou, barvou našeho dvora a zemského živlu. Rod Gartside.

Každý dvůr měl své vlastní elementární náhrdelníky, které posilovaly živelnou magii. Většinou je nosili muži, protože byli schopni ovládat pouze jeden element a věnovali se magickému boji. Ženy naopak vyráběly a předávaly tyto náhrdelníky mladým mužům. Většina žen se ve školách učila o všech čtyřech živlech a poté si vybrala ten, ve kterém vynikaly nejvíce, zatímco ostatní sloužily jako doplněk. Já se však narodil jako chlapec. Mým úkolem tedy je najít ženu, která by ovládala zemský živel jako sekundární element.

⸙

Otec už seděl na svém koni, čekajíc, až nasednu a dám znamení k jízdě. Celou cestu jsme následovali pěšinu vedoucí okolo hustého lesa, než jsme se konečně vypravili na kraj louky. V té době bylo v dálce možno zahlédnout srnky, divočáky a králíky, které bychom mohli ulovit. Avšak mé myšlenky byly zahaleny tím, co se nacházelo za tímto lesem. Chtěl jsem objevit všechny ty pověsti, které se vyprávěly malým dětem, aby se nepotulovaly v hustém lese a nezdržovaly se venku na poli až do večera. "Leisi! Podívej se sem," zavolal otec a ukázal směrem k posvátnému stromu, který pulsoval energií země. Tam, kam směřoval jeho ukazovák, bylo stádo srnek a mezi nimi jedna bílá jako perla. "Toto je mimořádná vzácnost, Leisi. Podívej se na tu bílou srnku. Musí to být znamení!" Ano, bylo to znamení, ale nejspíš nikoli dobré. Z doby, kdy jsem se začal zajímat o knihy staré stovky let, jsem se dozvěděl spoustu příběhů a básní. Bílý jelen byl v minulosti považován za známku smrti nebo předzvěst neštěstí za doby Tří sester. Avšak po jejich zmizení začala kolovat pověst, že se proměnily v bílé jeleny a zabíjením takového jelena lidé získávali touhu po moci, která byla nesmírně nebezpečná. Říkalo se, že když takového jelena zabijete, převezmete sílu jedné ze Tří sester a stanete se nesmrtelnými. A pak tu byli Elluyové, kteří pokládali toto zvíře za posvátné a jeho zabíjení bylo považováno za hřích. Dokonce ho měli na svém erbu.

Když jsem sesedl z koně, sluha mi podal kuši s šípy. Vzal jsem šíp do ruky a začal ho zakládat zemskou magií, aby byl rychlý a aby zvíře utrpělo co nejméně bolesti. Natáhl jsem kuši směrem k jelenům a začal vybírat, kterého z nich si dnes vezmeme domů. Otec byl nadšený a očekával, že střelím právě bílého jelena. Natáhl jsem tětivu, párkrát se nadechl a vystřelil. Šíp zasáhl hnědého jelena těsně vedle bílého. Bílý jelen mě uviděl! A s ním celé stádo, které se rozuteklo. "Co jsi to, proboha, provedl? Proč ses netrefil? Proč jsi nevyužil svou magii k tomu, abys ho zabil? Na co jsem ti vůbec dal ten náhrdelník?" řval na mě otec, jeho obličej rudl od hněvu. Stál jsem tam a díval se na něj a na jeho vzteklý výraz a věděl jsem, že jeho hněv byl způsoben touhou najíst se masem bílého jelena, aby mohl dělat velká gesta a prokazovat svou moc. Otec se otočil k odchodu. Stráže mě brutálně srazily k zemi. Stále jsem nechápal, co se děje. Jak mohou poslouchat jeho rozkazy, když jsem nyní králem já? Otec přistoupil ke mně a bez varování mi uštědřil ránu do obličeje. Náhle jsem ucítil teplou tekutinu, která se mi rozlévala po tváři a nepředstavitelnou bolest. Pomalu jsem otevřel oči a uvědomil si, že mi něco dávají na hlavu. Zvedli mě a vedli mě pryč.

⸙

Byl jsem svázán rukama ke stromu.

Najednou někdo sundal látku z mé hlavy, a já spatřil svého otce, jenž na tváři nosil zvrácený úsměv. "Tohle jsi si zpackal, zpackal jsi to tak, jak jsem si přál. Věděl jsem, že bys nikdy nezabil tak bezmocné zvíře. Moc se dá získat i jinak, a teď se mi naskytla jedinečná příležitost. Oběť vyžaduje další oběť!" řekl mi s jízlivým úsměvem. Zoufale jsem se na něj díval a ptal se, co se stalo s mou matkou. "Neboj se, o ni se postarám později," odpověděl mi, poplácal mě po tváři a otočil se k odchodu, táhnouc sebou stráže. Snažil jsem se co nejvíc zakřičet, aby mě někdo uslyšel a přišel mi na pomoc, ale marně. Byl jsem tak hluboko v lese, že štěbetání ptáků bylo jediné, co znělo v mé blízkosti.

Začalo se pomalu stmívat, a já začal pociťovat neskutečnou žízeň a hlad. Mé břicho zavrčelo tak hlasitě, že to znělo jako bouřka. Seděl jsem tam tak dlouho, že se mi každou chvíli začaly třást nohy. Snažil jsem se rozvázat ty pitomé provazy, ale byly tak pevné, že jsem měl pocit, že musely pocházet z královského pokladu a být posvěceny kněžkou. Skvělé, to znamenalo, že nemám šanci dostat se od tohoto stromu. Buď mě něco sežere, nebo umřu hlady. Pousmál jsem se tiše, že dnešek nepřežiji, a že to možná bude poslední den, kdy jsem dosáhl osmnácti let. Zavřel jsem oči a snažil se usnout.

⸙

Probudil jsem se v temném lese a uslyšel jsem slabé, neznámé kroky v listí. Možná je to konečně smrt, která přišla pro mě? Přimhouřil jsem oči v temnotě a v dálce zahlédl dvě bílé oči. Z tmy se přiblížila polární liška. Co tu dělá? Jak se sem dostala? Polární lišky byly přece spojeny s rodem Elluyov. Liška se ke mně přiblížila a začala mě očichávat. Obloukem se kolem mě otočila a začala rozkousávat provazy, kterými jsem byl svázán. Jakmile jsem byl osvobozen, liška se uklonila přede mnou a otočila se, připravena odejít. Bez váhání jsem ji následoval, doufaje, že mě někam dovede, když mi zachránila život. Po několika hodinách následování malé polární lišky jsme dorazili k velkému kruhu kamenných soch. Na každém kameni byl napsán název a namalovaná runa, znázorňující některý z živlů. Rozpoznal jsem kámen s nápisem Ibellin a runou představující vodu, Godwin měl kámen s náznakem ohně, a náš rod byl spojen se svatým stromem, což byl symbol živlu země. Předposlední kámen náležel k rodu Elluyov a reprezentoval živel vzduchu. Avšak byl tu ještě jeden prázdný kámen uprostřed celého kruhu. Na něm stálo jméno "Emissary" a na runě ve tvaru motýlích křídel bylo oko. Co to bylo za element reprezentován touto runou? Nikdy jsem o něm neslyšel nebo se o něm nedočetl.

⸙

Polární liška se přede mnou zastavila a vyskočila na zadní tlapky. Stala se z ní postava starého muže s bílými vlasy, bílýma očima a zády ozdobenými tajemnými tetováními. Jeho věk byl těžko odhadnutelný, možná okolo sta let, ale jeho tělo bylo stále plné síly. Jeho výška přesahovala dva metry. K mému překvapení jsem si všiml, že měl elfí uši. Byl to elf! Starý muž se na mě podíval a pokynul mi, abych přistoupil. Stoupl jsem vedle něj a s napětím očekával, co se stane dál. Starý muž začal provádět různá gesta a najednou před námi vznikla zlatá brána. "Kam mě to vedete?" zeptal jsem se s obavami. "Nejsem odtud, rád bych se vrátil zpět tam, odkud jsem přišel." Starý muž jenom zíral a vzal mě za paži. Bez slova mě táhl skrz bránu, do temného lesa. Začarovaného lesa. A tak se můj svět změnil a já opustil místo, kde jsem se narodil, aniž bych se stačil rozloučit se svojí matkou.