Inspiration ✔️

|1|

Už si nepamatuji, kolikrát jsem jako malá utekla z domova. Vždy to bylo kvůli nějaké hlouposti a já dokázala zmizet na několik hodin, dokud jsem nedostala hlad a nevrátila se zpátky.

Na svůj první útěk si pamatuji. Byly mi teprve čtyři a já ostříhala svou kamarádku. Doteď mám před očima, jak její maminka brečela, když si jí přišla vyzvednout a místo dcerušky, která měla dlouhé zlaté vlasy až po zadek, si odváděla dívenku s vlasy ostříhanými na kluka. Tenkrát mi rodiče tak strašně vynadali. Nechápala jsem, co jsem udělala špatně. Vždyť jsme si jen hráli na kadeřnictví a tam se vlasy stříhaly, ne?

Utekla jsem na kopec nad náš dům, odkud jsem měla výhled na krajinu okolo. Bydlet na samotě mělo své kouzlo. To ticho jsem milovala. Seděla jsem tam až do západu slunce a sledovala rodiče a tetu jak pobíhají okolo domu a volají mě. Vrátila jsem se, až když se začala objevovat tma a já dostala strach.

Potom jsem to udělala ještě několikrát. Kamarádku jsem sice už neostříhala, protože jí k nám její maminka už nikdy nepustila, ale já toho vyvedla ještě tolik...

Někdy si říkám, jak moje tetička asi trpěla, když mě měla hlídat. Rodiče pracovali od rána do večera a semnou zůstávala doma právě teta. Každé ráno se musela bát, co zase vyvedu, protože já nevydržela chvíli v klidu.

Ve školce se mi nelíbilo a nechtěla jsem tam chodit. Když jsem tam byla první den a měli jsme po obědě spát, nechtělo se mi. Tak jsem si vzala plyšáka a odešla domů. Do teď nechápu, jak si učitelky mohli nevšimnout, že jim chybí jedno dítě. Od té doby mě do školky posílali jen výjimečně, protože věděli, že mě by ani učitelky neohlídaly.

Když mi bylo šest, tetička umřela. Krátce potom se moji rodiče rozvedli a já žila s maminkou v malém bytě. Ráno, když jsme vstávala do školy, potkávala jsem u snídaně spoustu strejdů, kteří se u nás pořád střídali.

Časem si maminka našla dlouhodobý vztah a toho chlapa si vzala. Ta svatba byla dost nečekaná a já na ní ani nebyla. Maminka za mnou jen jednoho dne přišla do pokoje a řekla, že si vzala strejdu Nicholase za manžela a že se budeme stěhovat k němu a jeho synovi. O žádném synovi jsem do té doby neměla ani tušení, takže pro mě bylo překvapením, že jsem najednou získala o dva roky staršího nevlastního bratra. Přestěhovali jsme se do města do jejich velkého domu a já od té doby denně trpěla, protože jsem to tam nesnášela. Chybělo mi ticho, chyběla mi vůně lesa, chybělo mi zurčení potůčku, chybělo mi prostě všechno.

Nicholas se na mě zezačátku snažil být milý. Pomáhal mi s úkoly do školy a hrál si semnou. To ale nesnesl jeho syn, který mě už od začátku nenáviděl. Nedivila jsem se. Rodiče mě vždy vedli k tomu, abych se uměla chovat. To ale Brandona nikdo neučil. Neuměl se chovat ve společnosti a nesnesl, když mu někdo nevěnoval veškerou pozornost. Maminka mu vždy říkala, ať si vezme příklad ze mě a on to nesnášel.

Časem jsme se naučili nelézt si na oči. Bylo to bezpečnější pro nás oba.

Nicholase jsem měla ráda a brala ho jako druhého otce. Časem ale začal zazlívat mé matce, jak Brandona přede mnou pořád shazuje a přestal mě mít rád už z toho důvodu, že Brandon pokaždé ztropil scénu, jen když se na mě Nicholas usmál. Proto na mně začal hledat jen chyby. Pokaždé, když jsem udělala něco dobře, našel jednu drobnost, díky které mi mohl vynadat.

Můj vztah s matkou se poté ocitl na bodu mrazu. Ona se nechala ovlivnit Nicholasem a začala ve mně vidět jen tu nedokonalost. Já jí zase zazlívala, že se s tátou podváděli a já s ním nemohla být skoro v kontaktu. Časem se mi podařilo usmlouvat alespoň občasné návštěvy, ale stejně to nebylo dost.