Balada o Slunci a Měsíci✔️

*

Na Zemi byl život.

Pod hvězdným nebem se zrodili. A hvězdné nebe milovali.
Byli klidní a stálí. Všichni věčně mladí, krásní, zdraví.
Tvorové vystavěli stavby a vysázeli stromy. A měli se dobře.

A potom přišel plamen. Spálil jejich domy, jejich parky, jejich lehounké šaty, dlouhé kadeře, štíhlé údy, jejich zářivé oči.

Na pahorek před ním utekla jedná z tvorů. Šaty měla ohořelé, neboť už pocítila žár. Oči rozšířené, neboť už pocítila strach. Tváře lesklé slzami, neboť už pocítila smutek.
A tehdy poznala nenávist, neboť už nikdy nepocítí své druhy.
A pohlédla po plamenů a spatřila tvář. Krásnou tvář, která žhnula.

A ona pocítila náklonnost, něžnou lásku, ale když odvrátila zrak a viděla všechno, co ztratila, cítila i nenávist.
A on pocítil prudkou vášeň, plamennou touhu, ale když spatřil, jak odvrátila zrak a pocítila nenávist, cítil i vztek.
A ona se otočila a utíkala, protože strach ovládl její činy.
A on běžel za ní.

A už to nebyl plamen, byl to muž a ona byla žena.

Dostala se až na konec světa, vyšplhala na útes a on na něj vyšplhal za ní. A ona se otočila a skočila.
Padala.
A padala.
A padala.

Přepadla přes obzor.
Letěla. Propadala se vzduchem a pod ní byla země a nad ní bylo nebe. A klouzala kupředu, ne dolů.
A muž ji následoval.

A ona už nebyla žena a on už nebyl muž.
Nesla jméno: Měsíc. A on byl od téhle chvíle Slunce.

A když se na něj ohlédla, jeho žár rozsvítil její alabastrovou kůži a zemi zalilo bílé světlo. Uhasilo oheň a Měsíc svými bílými prsty vyzvedla z popela tvory, jakým byla sama dřív - před Sluncem. A oni byli stejně věční a chladní jako ona.
A přehoupl se věk.
Na obzor se vydrápal Slunce a zastínil její svit. A tvorové pohlédli do jeho tváře a zamilovali se do jeho žáru. Zahodili Měsíčin dar a stali se lidmi.
A Měsíc plakala.
Plakala, jako by se jí srdce mohlo rozskočit.
A její křišťálové slzy dopadly na zem a slily se v jezera a řeky a blyštivé vodopády.
A lidé šli a v jejích slzách se koupali a její slzy pili.
A přitom chválili Slunceho.
To Slunce nám dal život. To on jediný si zaslouží náš dík.
A velebili ho a stavěli pro něj chrámy.

A Měsíc byla zoufalá. Vyrvala si z hrudi své zlomené srdce a zmrazila jej, aby ji dál nebolelo.
Potom ho odhodila pryč.
Zachytilo se daleko na obloze. A rozzářilo se jasněji, než to kdy jaká hvězda dokázala.

A tak si lidi přitahovali Slunceho čím dál tím blíž a Měsíc čím dál tím dál odstrkovali. Až její záře ochabla a Měsíc tím ztratila téměř veškerou svou moc.

A už jen Země znala ten příběh.
To Země si ho broukala.
Země ho šeptala ve větru.
Bublala pod vodou.

A čekala.
Čekala, až někdo přijde.
Až někdo zaslechne její slova a přijde si je poslechnout.
Zjistit, jak příběh končí.
- Ale on přece nekončí. Vždyť kruh Slunceho a Měsíc je věčný.
Zjistit, jak vlastně začal.
- Úplný začátek? Vždyť to je úplně jednoduché.

Na Zemi byl život.

A pořád tady je.