Kouzelný Vojta a Tajemství Školní Knihovny

1. Cestou necestou

   Vojta nasedl do vlaku a vyndal si z kapsy mobil. Pár minut nerušeně zíral do jeho obrazovky než se dveře kupé, kde bylo ještě před chvílí absolutní ticho, otevřeli a na Vojtu se prosebně zadíval chlapec s dlouhými vlnitými vlasy. Než se stačil Vojta vzpamatovat, cizí kluk se ho ptá.
"Čau, hele, máš tady volno?"
"Hm," přikývl suše Vojta a dál zíral do mobilu.
"Taky jedeš do Hustořízků?"
"Kam že?" Vojta odlepil svůj zrak od mobilu a zmateně se podíval na nového obyvatele kupé.
"No do Hustořízků, ta kouzelnická akademie přece. Jsi čaroděj?"
"Zdá se ti normální se na tohle ptát cizích lidí? Náhodou tak trochu jo. Ale vždyť je dvacátýho srpna, kdo by teď jezdil do školy?"
"No Hustořízky mají zahájení roku takhle brzo, asi aby se všechno stihlo. Sám nevim, hlásil jsem se do prváku." Neznámý chlapec si získal Vojtovu plnou pozornost. "Jestli nejedeš do Hustořízků, kam jedeš?"
"No chtěl jsem jet za babičkou do Havířova.."
"Nebuď blbej, pojeď se mnou. Třeba tě vemou jenom tak, bez přihlášky. To už se prej taky stalo, říkal to kámoš ze druháku." S Vojtou lomcovala touha se učit kouzlům a čárům jako si vždycky přál. Kéž by mohl hodit celej učňák za hlavu a jít někam, kde by byl mezi svými.
   Vojta chvíli tiše seděl a přemýšlel. Na takovou školu neměl, byl to obyčejný mladý čaroděj z obyčejné rodiny z obyčejného města. Jeho známky byly vždycky průměrné, nikdy v ničem nevynikal. To, že umí kouzlit, zjistil ve druhé třídě když ho spolužáci zavřeli v šatně. Přál si, aby byly dveře šatny z gumových medvídků a on se mohl prokousat ven. Rezavý plech se rázem proměnil v cukrovou vatu. Tuhle historku mu nikdo nevěřil dokud jednou při rodinné oslavě babiččiných 65tých narozenin omylem nepřičaroval televizi žabí nožky. Neposedný televizor skočil na slavnostně prostřený jídelní stůl a uklidnil se až potom, co rozpatlal narozeninový dort po většině rodinného schromáždění.

   Jeho otec, Doktor Emil Vávra, rád tvrdil, že nejlépe se člověk uživí rukama. Pokaždé, když se v rodinném kruhu řešilo Vojtovo vzdělání, nahlas litoval, že se dostal na zdrávku a že se tenkrát v patnácti nedal na truhláře. Nakonec se ukázalo, že ani jedna z kouzelnických škol nepřipadala v úvahu. Většina z nich požadovala posílat školné sovou a takový způsob platby může být pro nečarující rodiče poněkud nedůvěryhodný. Školy čar a kouzel, které byly státní a tedy nepožadovaly školné, měly zase obrovsky vysoké nároky na schopnosti, vědomosti a především výsledky žáků z vysvědčení z 5. třídy. Po pár takových debatách se Vojtovi rodiče zbavili dojmu, že by jejich syna mohly jeho magické schopnosti nějak uživit a Vojta se tak rozloučil se svým snem stát se opravdovým kouzelníkem.
   Až do té chvíle, dokud si do jeho kupé nepřisedl ten  chlapec s dlouhými vlnitými vlasy. Vojta musel být nějakou dobu zticha ponořen ve svých myšlenkách protože se na něj jeho společník napjatě koukal s rukama v klíně a čekal co bude dál.

"Ani nevíš jak bych rád,.. jak ti mám říkat?"
"Josef Coura jméno mé, říkej mi Pepo," spustil chlapec se zářivým úsměvem na tváři. Napřáhl k němu ruku aby na pozdrav potřásl s tou Vojtovou.
"Já jsem Vojta, těší mně. Vojta Vávra," představil se Vojta a ztvrdil pozdrav svou pravicí.
"Nojo Pepo ale co řekne babi na to, že nepřijedu na svíčkovou? Měl jsem jí pomoct česat jabloně," povzdechl si Vojta. Navzdory tomu, že byl kouzelníkem, celý jeho život naznačoval přesný opak. Nebylo mu souzeno soucitných rodičů, co by ho v jeho tužbách podpořili a až do tohoto okamžiku ho ani nenapadlo, že by se mohl jeho tužbě byť o kousíček blíže přiblížit.
Vlak se řítil sluncem zalitou krajinou. Koruny stromů podél trati se jemně chvěly jak se vozy řítily dál. Byl to překrásný den ale přesto se Vojta necítil ani zdaleka tak dobře, jak by se dalo v tak krásném počasí čekat. Trhalo mu srdce, že představa volby v jeho situaci byla falešná a on neměl na vybranou. Sluneční paprsky se cpaly do kupé velkým oknem a chlapci se nechávali hýčkat teplem a světlem, co se sebou přinášely.
"PŘÍŠTÍ STANICE: HAVÍŘOV", oznámil rozhlas. Vojta a Josef se na sebe podívali.
"Tak co? Jedeš se mnou do Hustořízků nebo ne?"
"Nemůžu, fakt to nejde," odpověděl Vojta ačkoliv si z hloubi duše přál odvětit opak. "Rodiče by mi to nikdy nedovolili."
"Rodiče ti můžou bejt jedno, bydlet budeš v Hustořízkách přece! Hele znám tě dvě hodiny ale fakt se mi nezdá, že by věděli o čem mluví. Moje babička byla čarodějka a taky nesměla do Hustořízků a zbláznila se z toho!"
"Jakto?" Pepa si získal Vojtovu plnou pozornost, odložil batoh zpátky na sedačku a upřeně poslouchal.
"No babi Jarka se do Hustořízků dostala a byla prej fakt dobrá ale když jela na víkend domů, podpálili s kamarádama stodolu v Kolíně a rodiče jí kouzla zakázali. No a v důchoďáku se z toho zvencla. Najednou jí to zase chytlo, sestřičky začarovala v dobytek, kozy, krávy a tak, a utekla. Občas přiletí na něčí oslavu když se sejde celá rodina ale to pak hlavně koktá a hihňá se."
"Tak to je hustý," přiznal udivený Vojta, teď už znovu pohodlně usazený na sedačce.
"Byl to velkej poprask, řešili to u soudu a chodili se k nám domů ptát divný lidi z úřadů. Byly oblečený jak bubáci, takový vzorovaný pláště měli a kožený kabely s peřím. Bůh ví co všechno v tom měli."

Chlapci si povídali o jejich rodinách a Vojtovi bylo zase dobře. Pepa nebyl tak odlišný jak to ze začátku vypadalo. Většina jeho rodiny nebyli kouzelníci a tak si sám prošel podobnou hrskou problémů a překážek, než rodiče opravdu přesvědčil. Měl se dokonce tak náramně, že si ani on, ani Pepa si nevšimli, že vlak dorazil do Havířova a zastavil.
"Sakra, vždyť už jsme tady," vyhrkl Vojta, popadnul batoh a sápal se po velké tašce na polici nad sedačkami. Pepa se pohotově vymrštil ze sedadla aby Vojtovi pomohl. Společně těžkou tašku dokázali sundat načež ji Vojta popadnul, letmo mávnul na pozdrav a usmál se na Pepu. V tom ale uslyšeli jak průvodčí zapískal na píšťalku.
"Čau," rozloučili se chlapci rychle a Vojta se rozběhl vozem ke dveřím.
"POČKEJTE JÁ JEŠTĚ VYSTUPUJU," křičel Vojta ale vůz se už rozjížděl. Doběhnul ke dveřím kam ale zrovna vskočil ze schůdku pan průvodčí a zatarasil mu cestu ven. Silný muž s plnovousem za sebou zavřel dvířka vozu.
"Promiň hochu ale za jízdy vystoupit nemůžeš. Na to jsi měl myslet dřív, měl jsi na to fůru času."
"Ale pane já musím vystoupit, já ani nevím kam jedeme!"
"Příští zastávka je Horní Suchá. Tam si počkáš na další vlak do Havířova. No běž si sednout, chvilku to potrvá."

Vojta se uřícený vrátil zpátky do kupé za Pepou. Ten zvedl hlavu a pokrčil rameny.
"Tak to asi holt nemáš na vybranou. Pojedeš se mnou a užijem si trochu dobrodružství," usmál se Pepa a Vojta asi poprvé v životě měl radost z toho, že jde udělat něco opravdu špatného pro jeho rodinný život.