Chlapec v klobouku

Tón odpovědi

Pomalu jsem zapomněl na jeho tvář. Zůstal jen neurčitý obrys, hluboký pohled a klobouk ukrývající ty nádherné vlasy.

I počasí prošlo zlomem, venku bylo mrazivo, listy v parku tvořily němý, ošklivě vyhlížející koberec, jenž pod podrážkami bot důrazně protestoval. Dokonce i koruny stromů působily příliš pustě, smutně, větve se skláněly k zemi a podtrhovaly pochmurný zjev oblohy.

Slunce prohrávalo svůj boj o nadvládu, nehřálo a pohled na něj již nepřinášel pocit štěstí.

A společně s tímto pocitem zmizel i Chlapec v klobouku. Zanechal po sobě jen vzpomínku na naléhavou potřebu tvořit.

I přes pociťovaný chlad jsem se usadil na lavičce a s úsměvem odpověděl na jeho otázku, jako by tu byl se mnou.

„Měl jsi pravdu, je to dávno, co jsem naposledy udělal něco přínosného pro sebe i svět, nicméně..." Věta zanikla ve větru a já zavřel oči. „Nicméně, ten podnik, kde jsem se naposledy cítil potřebným, ještě stále existuje. Zdá se, že by se jim pianista na jeden večer v týdnu hodil. Majitel si mě dosud pamatuje."

Ne že bych toužil být znovu souzen lidmi, kteří mé hudbě nerozuměli, ale proč ostatním nepřinést kousek štěstí v tom chmurném počasí?

Překvapilo mě, jak rychle majitel s mým návrhem souhlasil. Původně jsem se na tom místě chtěl jen zastavit, možná pozdravit, pokud bych potkal známou tvář, a připomenout si kouzlo, které pro mě podnik kdysi míval. Ale místo toho si ke mně našel cestu on. Slovo dalo slovo a dohoda byla na světě. Sobotní večer, pár skladeb a podle vzájemné spokojenosti bychom se pak domluvili na něčem konkrétním.

Zdálo se, že i když tu chlapec nebyl, jeho vliv na mé bytí zůstal zjevný.

Už dávno jsem neměl rád hádanky, ale některé stály za risk.

A ta, kterou jsem našel v něm, mi vnesla do života barvy a sny.

Kdyby jen věděl.