Můj dech se uklidnil a já opatrně vstal.
,,Děje se něco? "
zněl ustaraně. Bylo to hezké ale já věděl že neví kdo se nachází v kabince.
,,Mám zavolat nějakého učitele?"
mysli Jeongine notak.. Moje prsty dvakrát zaklepali na dveře. Nechci s ním mluvit poznal by mě.. Moc si fandím když si myslím že zná můj hlas..
,,Mám to chápat jako ne?"
očividně není hloupý. Můj prst zaklepal třikrát.
,, Dobře"
na chvíli se odmlčel.
,, Hele.. Brek k ničemu nevede. Pomůže když se vybrečíš ale ničeho nedocílíš...Musíš se sebrat. Sice nevím proč bulíš ale není ti to k ničemu. Musíš se usmát a všechno mít někde. Věř mi."
,,Věřím ti"
ozval se můj hlas.
,,To si ty?"
tak pozná můj hlas. Otevřel jsem dveře od kabinky.
,,Pokud brečíš kvůli svému velkému zadku tak máš důvod lenochu"
odešel.
Prostě se sebral a odešel.
Opařeně jsem stál. To co mi říkal předtím nemyslel vážně? To mě tolik nenávidí?
Díky jeho větě jsem dokázal tyčinku ze svého žaludku dostat.
Nevím co bych dělal kdybych ji strávil určitě by se to podepsalo na ještě větším zadku.
