Nikdo nedokáže přepsat hvězdy |jednodílovka|

Nikdo nedokáže přepsat hvězdy

,,Víš, že po tobě toužím, Draco. Není to tajemstvím, které bych se snažila skrýt," vzlykala. ,,A vím, že ty chceš mě, tak přestaň říkat, že máme svázané ruce. Tvrdíš, že to nemáš v kartách, že tě osud odvádí na míle daleko z mého dosahu, ale... Jsi tady," zvedla paži a chytila ho za ruku. Dlaň mu přitiskla na levou část svého chvějícího se hrudníku. ,,V mém srdci," zašeptala a opět ho pustila. ,,Takže kdo mě může zastavit, když se rozhodnu, že jsi můj osud?"

Celá se klepala. Sotva se udržela na nohou. A ačkoli se snažila sebevíc, nemohla přestat brečet. Přes zavřené oči jí na tváře dopadaly vodopády slz, které jí pomalu ale jistě rozmazávaly pracně udělaný make-up. Dnes má svůj "velký" den. Na dnešek se většina dívek těší již od útlého věku. Sní o tom po večerech a fantazírují se svýma kamarádkama.

,,Co kdybychom přepsali hvězdy? Řekli, že jsi byl stvořený, abys byl můj? Nic by nás nemohlo rozdělit, byl bys ten, kterého jsem měla najít. Je to jen na tobě a je to jen na mě. Nikdo nám nemůže říkat, kým máme být!"

I ona o tom dříve snila. Těšila se, nemohla se dočkat. A teď to má. Nádherně dlouhé bílé šaty, velká kytice, spousta hostů, do detailů naplánovaný celodenní program a milující snoubenec.

,,Tak proč nepřepíšeme hvězdy? Možná by svět mohl být náš..."

Najednou jí po zádech přejela teplá dlaň. Okamžitě se narovnala a zvedla hlavu. Otevřela oči a tím se jí naskytl pohled na její nejlepší přítelkyni a zároveň dnešní svědkyni. Stála před ní v perfektně padnoucích zlatých šatech s dlouhým rukávem a vlasy vyčesanými do pevného drdolu. Nic neříkala, ze stolku popadla ubrousek a okamžitě jí začala otírat slzy.  

,,Myslíš si, že je to jednoduchý?! Myslíš si, že nechci, abys mi skočila do náruče?!" vykřikl frustrovaně. ,,Jenže jsou mezi námi hory, jsou mezi námi dveře, kterými nezvládneme projít. Vím, že přemýšlíš proč, protože tady v Bradavicích můžeme být jen ty a já, bez všech těch překážek," mávl rukou kolem sebe. ,,Ale probereš se a uvidíš, že to všechno je beznadějné, až odsud vyjdeme ven."

Palcem jí pak setřela černé šmouhy, které se jí pod očima udělaly kvůli rozteklé řasence. Jemně, aby jí nepomačkala šaty, ji Ginny objala. ,,Jdu pro tátu," zašeptala jí do ucha. Naposledy ji opatrně pohladila po vlasech a pak cupitavým krůčkem vystřelila z místnosti. Hermiona opět osamotněla. 

,,Nikdo nedokáže přepsat hvězdy," zakroutil blonďák nešťastně hlavou. ,,Jak můžeš říct, že budeš má? Všechno nás rozděluje. Já nejsem ten, kterého jsi měla najít. Není to na tobě a není to ani na mě, když nám všichni říkají, kým máme být. Jak můžeme přepsat hvězdy?" zlomil se mu hlas. 

Dveře se opět otevřeli. Hermiona vyděšeně poskočila a otočila se za sebe. Stál tam Arthur Weasley. Muž, který jí již několik dlouhých let dělá otcovskou figuru. Muž, který ji vzal pod svá křídla a choval se k ní jako ke vlastní, potom co ona svému pravému otci musela trvale vymazat paměť. Kdo jiný by ji tedy měl vést k oltáři, když ne on? Široce se na ni usmál. ,,Jsi nádherná," vzal její tvář do dlaní. ,,Je to šťastný muž," pokýval hlavou. 

,,Vše, co chci, je s tebou létat."

,,Můžeme?" odstoupil od ní a nabídl jí rámě.

 ,,Vše, co chci já, je s tebou padat."  

Hlasitě polkla.

,,Tak se mi odevzdej," zašeptala mu do rtů

,,Můžeme," kývla.

,,Zdá se to nemožné," pokroutil hlavou.

Pomalým krokem došli až k velkým proskleným dveřím, které však zakrýval dlouhý bílý závěs. Arthur na ně třikrát zaťukal a o pár vteřin později je někdo z druhé strany otevřel dokořán.

,,Není to nemožné," pousmála se, zatímco mu zpříma koukala do jeho studánkově modrých očí. Do těch nejkrásnějších, nejjasnějších a zároveň nejtajemnějších očí, které kdy viděla. 

Pohledy všech se okamžitě upřely na ni. Cítila to. Jako kdyby jí každé oko propalovalo jemným laserem, pálilo to. Do krku se jí nahrnuly žaludeční šťávy. Šaty jako kdyby jí zničehonic byly těsné.

V jeho očích se najednou zablýsklo. ,,Je to možné?" Byla to snad naděje, co mu viděla v očích?

Především však cítila pohled jeho. 

Mlčeli. Dlouhé minuty oba nic neřekli. Jen tam stáli, uprostřed noci na Astronomické věži, sotva dvacet centimetrů od sebe, drželi se za ruce a navzájem si koukali do očí. A pak... Hermiona roztáhla rty do širokého úsměvu ve stejné chvíli, jako jemu zesklovatěly oči. ,,Jen řekni, že je to možné," zašeptali oba najednou, s nadějí a touhou v hlase.

Zakroutila hlavou. Konečně sebrala všechnu odvahu a zvedla pohled od špiček svých nohou přímo před sebe. Už byla téměř u něj.

Odtáhl se a skepticky si ji prohlédl. ,,Jak přepíšeme hvězdy? Řekneme, že jsi byla stvořena k tomu být mou? Že nás nic nemůže rozdělit, protože ty jsi ta, kterou jsem měl najít?"

Arthur se na jejího budoucího manžela pousmál a předal mu její dlaň.

,,To je jen na tobě," pokrčila rameny.

A stejně jako tenkrát, stejně jako v té vzpomínce, kterou si před očima přehrává už od samého rána, muž před ní brečel.

,,Víš, že tě chci," políbil ji.

V té vzpomínce a v současnosti byl však jeden zásadní rozdíl.

,,Není to tajemstvím, které bych se snažil skrýt," mumlal jí do krku, zatímco ji k sobě tiskl v pevném objetí.

Muž, který ji za ruce držel teď, nebrečel proto, že si dnes řeknou sbohem. Nýbrž proto, že si dnes řeknou své navždy. Stvrdí svůj vztah poutem nejsilnějším. A to ho dělá šťastným. Jsou to slzy štěstí a radosti.

,,Ale nemůžu tě mít, Hermiono," odtáhl se najednou. ,,Musíme to ukončit."

Kingsley Pastorek dokončil svou řeč a muž po jejím boku samozřejmě na jeho otázku odpověděl kladně. Jak jinak. ,,A tak táži se vás, Hermiono Grangerová, zda si berete zde přítomného Ronalda Weasleyho za svého právoplatného muže?"

,,Protože mám svázané ruce," zašeptal a jedním rychlým pohybem si vytáhnul rukáv na levé paži. Ve vteřině poznala, že to, co jí ukazuje, je Znamení Zla. 

S pohledem upřených do Ronových hnědých očí - do očí, které jí předepsaly hvězdy - se opět rozplakala. ,,Hermiono?" oslovil ji Kingsley starostlivě.

,,Ne," přitiskla si dlaně ke rtům. ,,Ne!" udělala krok vzad a klopýtla. Zakopla o svou vlastní nohu a padla k zemi. Rozvzlykala se. 

,,Ano," přikývla. ,,Ano, beru," řekla s nadějí. S nadějí, že teď už třeba konečně zapomene. Že začne novou životní kapitolu.

A přesto... Když je Pastorek vyzval k tomu, aby vše stvrdili polibkem, nemohla si pomoc a stejně myšlenkami zabloudila k tomu, jaké by to bylo, kdyby tu teď stála s ním. Jaké by to bylo, kdyby se jim podařilo přepsat svůj osud. Kdyby se Draco nestal smrtijedem. Kdyby se ona nevzdala a bojovala za ně, kdyby ho nenechala propadnout temnotě...

Mohli by tu teď stát spolu. Tak, jako si to už od pátého ročníku naivně plánovali...

Nikdo však nedokáže přepsat hvězdy a ani oni dva nebyli výjimkou.

▪️Snad jste všichni pochopili to, jak se v povídce střídaly časy :).

▪️Text písně jsem několikrát poupravila, protože se mi nelíbil doslovný překlad

▪️A doufám, že se vám to aspoň trochu líbilo a povídka vám dávala smysl :)🖤