Znáte to. Dny lenošení. Dny k ničemu. Ležíte na zemi, hudba vám buší do uší až vám praskají bubínky. A vy se nudíte. Ale mohli byste tam ležet na věky věků a ještě trochu déle, protože jste moc líní udělat jakýkoli pohyb.
Tak takovýhle den jsem měl tu osudnou sobotu. Prostě jsem neměl nic lepšího na práci, než nekonečně brejlit do bílého stropu a počítat praskliny. Pokud už jsem se zmohl na to, se vůbec pohnout, zvedl jsem se jen pro balíček brambůrek a zase jsem se vrátil do svého stavu hibernace. Přemýšlel jsem nad významem textů písní, které se mi linuly pokojem, a nakonec jsem na té podlaze usnul.
Probudil jsem se asi o hodinu a půl později, když mi u hlavy zazvonil telefon. Přehrávač už se dávno sám vypnul a já tam chvíli seděl a byl vyvedený z míry. Odemkl jsem telefon a podíval se, kdo mi co chce.
„Hey Irwin. Za půl hodiny na zastávce. Jedeme do kina, jedeš s námi.“
Tohle na mých přátelích nesnáším nejvíce. Něco si domluví a počítají s tím, že přijdu, jak oni písknou.
„Na co jedeme?“ zeptal jsem se.
„Nevim, nějakej novej krvák, vypadá to dobře.“ Přišlo mi v okamžiku.
Neznělo to tak špatně. Krváky mám rád.
Sebral jsem se a šel jsem se obléct. Bylo teplo. Vytáhl jsem jen obyčejné modré triko s krátkým rukávem.
Postavil jsem se před zrcadlo a začal si upravovat své neposedné kudrnaté vlasy. Už jsem se chystal odejít.
Když v tom najednou se místo mého odrazu v zrcadle objevila ubrečená dívka a zakřičela.
„Pomoz mi!“
ČTEŠ
Mirrors
ФанфикUvězněná, vyčerpaná a uvnnitř umírající. Záhrávala si s nadpřirozenem. / 5sos - Irwin
