Šla jsem cestou, kterou už léta nikdo nechodil, kolejnice, které byly vytlačené od pneumatik nebyli skoro vidět. Každý se bál sem vstoupit, i dospělí k tomuhle místu cítili jistý strach a respekt, který nemá rozumného mínění, a i přes to všechno sem stále pokládala jednu nohu před druhou bez jakéhokoliv zaváhání. Čím hlouběji sem šla tím víc mizelo teplo slunečných paprsků a nahrazoval ho chlad který pomalu ale jistě postupoval celým mým tělem i s pocitem mravenčení který byl též stále silnější a silnější. Bojovala jsem už po pár krocích sama se sebou abych neutekla jako malé dítě, kdybych tehdy utekla litovala bych toho. Šla jsem hlouběji a cítila, jak na mě dopadá ta síla, to tajemno ale i temnota toho lesa a najednou žádný strach nebyl jenom já a moje srdce tetelící se radostí. Připadalo mi to jako bych prošla bariérou, která les chránila.
Slunce už dávno nahradilo ledově bíle světlo, které jako by pocházelo odnikud a odráželo se od mlhy, která ladně proplouvala mezi stromy, připomínala mi ryby ladně plujících po proudu říčky. Opatrně sem procházela mezi stromy, cesta mi zmizela, aniž bych si uvědomila, že skončila a šla jsem dál, zem pokrýval ebenově zelený mech protkaný jehličím a větvičkami spadaných ze stromů. Nořila jsem sem se více a více do lesa a do mé duše, mysli i srdce se vlíval čím dál tím větší klid, neexistovalo nic jen les, vítr, který se lehce pohupoval mezi větvemi a já ladně našlapující po mechu.
Mohla sem jít minuty či hodiny ale čas pro tuto chvíli neexistoval. Přede mnou se objevila cesta, betonová cesta, která neměla konec ani začátek, patřila tam a zároveň byla vetřelcem v tomto lese přesto kopírovala přesné vyvýšeniny ale i miniaturní sjezdy dolů, vypadala jako had plazící se mezi stromy, když sem se rozhlédla viděla jsem, že stromy jsou vyšší než kdekoliv jinde, napadlo mě, že to vypadá jako by se snažily utéct a vyrůst až do nebe. Mlha, která nyní plula kolem korun stromů jim ten pocit dopřávala, smilovala se nad nimi a přála si, aby i stromy pocítili ten pocit štěstí, že se dostali tam kam si přáli bez vědomí, že je to pouhá iluze. Když se člověk podíval vypadaly stromy černé, ta černá vypadala, že pohlcuje všechnu radost a světlo ve všech životech, i přesto jsem šla dál, tentokrát po cestě, nevěděla jsem jakým směrem jdu, zda jdu z lesa nebo hlouběji do něj. Uvědomovala jsem si, že cestu zpět neznám, šla jsem a šla tak dlouho dokud mě nohy nezradily a já nespadla, kolena jsem měla sedřená od betonu, přesto jsem bolest necítila, pouze sem koukala na rubínovou krev tekoucí z mých kolen, zvedla jsem se a šla dál, les byl čím dál tím temnější, ve vzduchu šel cítit pach smrti a bolesti, mlha byla čím dál tím, níž a hladila mě po kůží jako bílí samet, jako by mě ujišťovala že je vše v pořádku, proto jsem kráčela dál po cestě, která nikam nevede v lese který byl s každým krokem temnější, i zelený mech tmavnul a přecházel do tak tmavě zelené že kdyby se člověk nepodíval pořádně myslel by si že tam je pouze černá hlína pohlcující světlo.
Cesta se zužovala, nakonec z ní byla jen malá rozpadající se cestička akorát pro jednoho na jejímž konci stál dům, obří kamenný dům, z jedné strany domu byla skála jen o něco málo větší než dům, i přes náznaky bývalé zahrádky byly všude stromy drající si cestu k domu, aby si vzali i to malé místo co jim patřilo, zbylo pouze male místečko kde byl stolek se židlemi, v té nejtmavší černé kterou jsem v životě viděla, taková temnota šla z celého toho místa, kde koho by mohla vyděsit ale mě spíše uklidňovala. Byla to jedinečná atmosféra, děsící ale i zároveň přitahující zbloudilé duše. Dům vypadal že zde stojí věky. Kamenné zdi, které mohli vyprávět tolik různých příběhů, několik oken, ve kterých se dalo pozorovat krásu kolem, některá byla obdélníková či čtvercová ale některá zas půlkruhová, a i přes rozlišnost tvarů k domu krásně seděli. Střecha byla bez děr a náznaku poškození, přesto měnila barvy díky počasí a času které se na střeše podepisovalo, střídaly se na ní hlavně černá, oranžová a zelená. Když se člověk podíval podrobněji viděl tytéž barvy i na zdech ovšem v jiném odstínu.
Po tom o jsem si prohlédla vnější vzhled domu můj pohled padl ke kamenným schodům se zábradlím, též prorostlé mechem až můj pohled padl na vstupní dveře, ovšem před nimiž stála temná postava, nebyla temná jen kvůli černému oblečení, ve kterém byla oděna, ale temnota, klid, a i útěcha z ní vyzařovala jako sluneční paprsky ze slunce ta postava, nebylo poznat, jestli je to muž či žena tam stála, s otevřenou náručí, pouze sem se usmála a šla kolem stolků a poté po schodech, měla jsem obavy z těch kluzkých schodů a šla k té postavě vstříc, tak toto je konec? pomyslela jsem si, usmála jsem se a šla postavě dát vše co mi zbylo to co mi zbylo byl můj život, poslední myšlenka, než sem zmizela v náručí té osoby, byla že bych nikdy nečekal že cesta za smrtí bude tam krásná a klidná.
