Spáleno na prach

Dívat se na Thorina, jak se prohrabuje v hromadách zlata, zatím co v nedalekém městě strádají ubozí lidé a vyčkává elfská armáda, byl pro Bilba ten nejžalostnějších pohled. Z hrdého muže s pevnými zásadami a přísným pohledem zbyl po pár týdnech jenom ploužící se bledý stín s podezřívavým leskem v modrých, zasněných očích, který kroužil kolem hromad zlatých cihel a šperků. Jen zřídkakdy vůbec opouštěl pokladnice, aby se uchýlil do svého pokoje, který, jak Bilbo věděl, také naplnil zlatem. Nedokázal se na ten zmar dál dívat, musel se pokusit to zastavit, pokud ne tímto posledním rozhovorem, ke kterému byl odhodlaný, když stanul před Thoriovými dveřmi, tak něčím drastičtějším. Činem, který byl zradou, ale zároveň jediným způsobe, jakým by snad jeden prostý hobit mohl zastavit krveprolití. Nadcházející noc byla poslední možností, kdy to udělat, ale nejdříve se chtěl pokusit trpaslíka přemluvit. Muselo to jít. Nevěřil, že by všechno dobré, co na Thorinovi obdivoval, shořelo v plamenech dračího šílenství.

Zaklepal tedy odhodlaně na těžké okované dveře.

Chvíli bylo téměř naprosté ticho, jen nepatrné šustění bylo slyšet zpoza dřeva, až pak se ozval Thorinův hlas plný paranoidního podezření.

„Kdo je tam?“

Zhluboka se nadechl, přesvědčil své rty k úsměvu, který jistě musel být znát i na jeho hlasu, a pak až promluvil.

„To jsem já, Bilbo Pytlík. Mohu dovnitř?“

„Bilbo…? Ach Bilbo!“ ozvalo se za dveřmi o poznání vstřícněji, načež cvakl zámek a klapla petlice a dveře se před hobitem otevřely dokořán. Thorin stál za nimi bez svého dlouhého kožešinového pláště, bez kabátce, jen v košili a kalhotách, jako kdyby se chystal jít spát, i když byl právě den. Zmožený výraz na jeho tváři, byť teď ozdobený úsměvem, prozrazoval, že by se trpaslík opravdu potřeboval vyspat, jenže to muselo jít podle Bilba těžko, když tak hleděl přes Thorinova rameno na všechno to zlato poházené v hromadách kolem postele a na všech dostupných vyvýšených místech.

„Mohu… jít…?“ naznačil směrem do místnosti, „Tady na chodbě to docela fouká,“ dodal s úsměvem.

„Jistě, vy jste u mě vždy vítán,“ přitakal Thorin a ustoupil, kupodivu bez zaváhání, ze dveří, aby mohl Bilbo vstoupit.

Udělal to a hned si přál, aby se mohl zase vrátit. Zlato bylo opravdu všude, dokonce viděl poházené mince na posteli a celé hromady jich byly v rozích. Zlaté džbány vystavěné na něčem, co byla dřív truhlice, přetékaly šperky ozdobenými barevnými drahokamy. Koberec s pěkným tkaným vzorem byl zarovnán otevřenými truhličkami, ve kterých byly kameny různých barev, velikostí a tvarů, pečlivě roztříděné, ale jen částečně uložené, jako kdyby se v nich někdo často prohraboval a občas mu nějaký ten kámen vypadl na zem, kde zůstal ležet. Mohl si velmi dobře představit, jak Thorin zanořuje ruce do lesklých kamenů, nabírá jich celé hrsti a pak se s nimi mazlí nebo si je možná sype na hlavu. Stejně jako Šmak, který byl schopný se do zlata doslova zahrabat.

Bylo to děsivé, tak moc, že musel odvrátit tvář od všech těch klenotů a soustředit se jenom na Thorina. Viděl, jak se na něj trpaslík dívá, a věděl, že alespoň pro tentokrát má jeho plnou pozornost.

„Jsem rád, že jste přišel, Bilbo,“ řekl Thorin a o krok se přiblížil, jemný úsměv mu pohrával na tváři.

„A já jsem rád, že jste mi dovolil přijít, ale… nejsem tady na zdvořilostní návštěvě.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl přátelsky, ale dostatečně naléhavě. „Ostatní se po vás ptají. Chtějí vědět, co mají dělat. Neví… nevíme si rady. Zabarikádoval jste nás tady uvnitř, bez pořádných zásob nebo obrany, jen třináct trpaslíků a jednoho hobita.“