Vrátil se zpět

Byla jsem šťastná, ale jenom do doby, než dovnitř vstoupil on. Večer začal hezky, vyšla jsem si s Enzem ven. Jo, oba jsme to tak trochu považovali za rande. Fakticky se mi líbil a bylo zřejmé, že já jemu taky.

Nějaký ten čas jsme spolu strávili, i když jsem mu nevěřila a i nenáviděla. Zabíjel nevinné a vyžíval se v tom. Odporné. Ale přes to všechno... já nevím, sblížili jsme se.

Vyrazili jsme si ven, nejdříve na příjemnou procházku a nakonec jsme skončili v Grillu, na skleničce. Nebylo tam nijak narváno, což bylo příjemné.

"Opravdu ti to sluší, krásko." pochleboval mi celý večer. Díval se na mě tím pohledem, který sváděl a obdivoval naráz. Usmála jsem se na něj a přiťukli jsme si.

"Co kdybychom něco podnikli?"

"Co máš na mysli?"

"Já nevím, malý výlet?"

"To nezní špatně. Pojedu ráda."

"Výborně." usmál se.

Obsluhoval nás Matt, který přeci jenom nezanevřel nad barmanskou prací. Díval se na naši dvojici podezřívavě. Pořád nemohl strávit to, co vidí. Nevěřil Enzovi. Svěřil se mi, když jsem šla z toalety.

"Caroline, co to vyvádíš? Opravdu sis vyšla s ním? Nevěřím mu a upřímně, bojím se, že to nedopadne dobře."

"Neboj se." snažila jsem se ho uklidnit, ale asi se mi to nepodařilo ani s úsměvem, který jsem přidala.

Matt leštil jednu skleničku za druhou. Měl snad v úmyslu přeleštit všechno sklo v budově. Dělalo mi to radost, že se o mě strachuje, ale začínala jsem se cítit nesvá. Zrovna jsem chtěla nadhodit Enzovi, zda bychom si nepřesedli někam, kde by mě Mattův pohled nemusel tolik pálit.

Jenže než jsem to stačila vůbec vyslovit. Ozval se Matt, který nevěřícně zíral někam za nás - ke vchodu.

"Klaus?" zašeptal, ale já to slyšela tak jako by mi to zařval přímo do ucha. V ten okamžik jako by do mě uhodil blesk. Krev mi ztuhla a já se musela přidržet baru, abych se ovládla.

"Caroline, jsi v pořádku?" zajímal se Enzo, ale vůbec jsem mu nevěnovala pozornost. Tu mi už stačil ukradnout někdo jiný. Přísahal, že už se nikdy nevrátí. To nemůže být pravda.

Neřekla bych přímo noční můra, ale dnes už asi ano. Takže moje noční můra se potvrdila vzápětí.

"Ahoj, Caroline."

Dalo mi to zabrat než jsem se dokázala otočit a podívat se pravdě - můře do tváře. Když jsem konečně zvedla oči, abych se mohla střetnout s jeho pohledem, píchlo mě u srdce. Byla bych možná vděčná, kdyby se mi zastavilo, ale to by tu nesměl být ten nepatrný detail, že jsem už dávno mrtvá.

"Představím se. Niklaus Mikaelson." otočil svoji pozornost i na Enza. Klaus mu nabídl ruku, ale Enzo se ani nepohnul, natož, aby mu s ní potřásl. Podívala jsem se zničeným pohledem na Enza. Ten jen nevěřícně přejížděl pohledem z jednoho na druhého.

"Snad jsem vás nevyrušil?"

"Klausi, co tady děláš?!" zajímalo mě.

"Dvě věci. Jedna neodkladná pracovní záležitost a - ty."

"Přísahal jsi!"

"A vydržel jsem poměrně dlouho, že? Zvědavost a touha mi nedala, abych za tebou nezašel, když už jsem tady."

"Nechci, aby ses mi pletl do života. Jsem už někde jinde a pro tebe tam není znovu místo. Nechci tě ani v něm ani tady, rozumíš?"

"Stále předstíráš, že mě nenávidíš, ale posledně to v tom lese nevypadalo." řekl a usmál se.