Deník Melanie

Úvod✒️

My lidé s přibývajícím věkem získáváme určitou vlastnost. Určitou špatnou vlastnost. Zapomínáme na hezké věci a vzpomínáme na ty špatné. Nebo je to naopak? Vzpomínáme na hezké a zapomínáme ty špatné?

„Teď jsem si zkazila úvod." zaklela žena nad stolem. Křečovitě svírala ve svých dlouhých kostěných prstech propisku. Přemýšlivě vzhlédla k oknu. Přes obličej se jí natáhl závěs světla. Oči přivyklé ke stínu zamrkaly na pozdrav světlu. Zorničky se žene rozšířili. Za oknem byl nádherný den. I přes to, že byl podzim, slunce hřálo a hladilo zem. Chtělo si ještě užít, než bude muset opravdu zalézt a přespat zimu. Stromy hrály barvami podzimu. Každičký list svítil jiným odstínem žluté, zelené či hnědé. Rudá barva na paletě podzimních barev chyběla. Okna lemovaly fialové závěsy, které končili třásněmi. Vypadali, jako kdyby je rozcupovala kočka. A ano. Opravdu to byla vzpomínka na ní a na život, který tahle stará žena prožila.

Vrásky jí zdobily obličej. Každičká rýha na jejím těle, měla za následek více její krásy. Nesmím říct, že byla krásná. Né to nebyla. Nebyla ani ošklivá. A nebyla ani obyčejná. Ptáte se tedy jaká byla? Byla kouzelná. Představte si ženu, která se směje. Ano je to kouzlo. Ten nádherný pohled. Taková ona byla. Kouzelná. Nejhlubší vrásky měla od smíchu. Milovala smích. Ač byste řekli, že takto starý člověk už se nemá z čeho radovat, má. Spousta maličkostí ji rozesmály. Právě teď, když vzhlédla od papíru potřísněného kaňkami se usmívala. Proč?

Její korálově modré oči pozorovali dění venku. Za oknem se malá holčička houpala na pneumatice přivázané ke stromu. Měla na sobě červené šatičky s volánky. Dva copánky a pihatou tvář. Dívenka se zubyla na svět. Sice nebyl slyšet její smích ale žena si dokázala představit jak se s každým houpnutím znovu rozesměje. Každičký záblesk štěstí ženu nutil se usmívat. Najednou se její oči už nesoustředili na holčičku. Pohled zaplul do mraků. Někde tam žena nalezla svou první vzpomínku kterou zaznamená do deníku.

Prsty si zastrčila neposedný pramínek prošedivělých vlasů za ucho. Milovala, když její vlasy byli volné. Ač délka k ramenům by odpovídala svazování, nesnášela to. Potřebovala cítit vítr ve vlasech. Tu volnost, kterou jí gumička odpírá..

Na židli se posunula, uchopila propisku pevněji a napsala první slova.

Tenkrát..

Nevěřím tomu, že by tu ještě někdo z mých sledujících zůstal, ale já jsem se vrátila. Dva roky jsem tu nebyla. A jsem zpět. Nová Zuzu..
Budu moc ráda, pokud se vám tohle krátké, říkejme tomu kapitola, bude líbit. Děkuji moc všem za veškerou podporu❤️💜