My děti ze stanice ZOO Christiane F.

1. kapitola

                     PŘEDMLUVA

  Když vyšli "My děti ze stanice ZOO" před lety poprvé , byla společnost,co se drog týká, téměř panna. Pravda, bylo tu určité množství narkomanů, ale drogových "kšeftů" bylo minimálně , relativně  malá byla drogová kriminalita, ulice byla drogově bezpečná. Narkomani byli v podstatě samozásobiteli, asi jako zahrádkáři, někteří se téměř cítili obětmi režimu. Komunistický systém vlastně prováděl historicky výjimečný "protidrogový experiment" jako vedlejší efekt (nevědomý, nechtěný) svého bytí. Bylo to v podstatě prosté- stačilo hlídat každého člocěka, zařídit nesměnitelnost měny jejím znehodnocením a téměř zemožnit cestování na Západ. Berlín sedmdesátých až osmdesátých let byl pro nás exotická drogová záležitost. Heroin, kokain a další slavné světové drogy jsme znali jen z televizních detektivek a z knížek, jako je tato- a těch bylo málo.

  Dnešní česká (čipražská,ústecká, ostravská...) realita je vlastně v této knize realitou Západního Berlína. Jen „děti“ jsou české. Jakoukoli drogu si můžete koupit v mnoha klubech, diskotékách, hernách, zákoutích měst. Hodnoty společnosti, a tedy i jednotlivců, kvalita rodiny… to vše je až příliš podobné popisům z této knihy. Naše drogová cesta do Evropy proběhla rychle, spontánně a bez problémů. Vše zařídila neviditelná ruka trhu. Světový drogový trh, jehož obrat se dnes odhaduje až na devět set miliard dolarů ročně a který je pokládán za druhý největší (po zbraních), je čítankovým příkladem funkce ekonomických zákonitostí.

  Vyspělé západní země shromáždili za uplynulá desetiletí dost praktických zkušeností o tom, jak se má společnost vyrovnat s drogovými problémy. Lépe se ví, co je přání, a co realita: svobodná společnost bez drog je iluzí, řešení represí je velmi drahou iluzí, rychlé prosazení „legalizace“ (a tím vypuštění ilegálních peněz ze systému) je iluzí. Ví se tedy již, co nefunguje, a tak se více mluví o prevenci, o snížení poptávky (demond reduction), o ochraně narkomanů před největšími zdravotními poškozeními (harm reduction) a o tom, co je výhodné či chrání občana, který nemá s drogami nic společného, před vysokými finančními náklady nebo drogou, kriminalitou (nemoralizující, pragmatické přístupy). Už se také ví, že hlavním problémem nejsou drogy, ale člověk. Toho sice lze zvnějšku uhlídat, ale je třeba obětovat svobodu jedince i společnosti a kruh se uzavře.

  Potíž je také v tom, že kolem drog se živí příliš mnoho lidí. Policie, advokáti, soudy, bachaři, doktoři, scénáristé detektivek, komise, komise, komise… na jedné straně výrobci, distributoři drog na straně druhé. Po světě denně cestují tisíce ilegálních obchodníků a pašeráků drog, stejně jako desítky tisíc protidrogových úředníků, policistů, vědců, léčitelů… Politici prohlašují a slibují, ale předvolební a povolební zkoumání drogové reality se často řeší. Mezi tím vším je vahou vlastní slabosti drcen narkoman a jeho neštěstím i nejbližší. Věčná slepice,  která snáší pro někoho zlatá vejce a páchá tím sebevraždu. Toxikomanie je z pohledu společnosti zločin. Narkoman je vrahem, ale i obětí. „Normální“ občan zívá, nadává, moralizuje, pláče, platí (pokud v tom „nejde“ jeho dítě).

  Co s tím? Drogy a toxikomani budou zřejmě existovat vždy. Jde o to, aby předpokladů k tomu, že lidé drogám dlouhodobě podléhají, bylo co nejméně. Tedy prevence normálním životem. Společnost by měla svými hodnotami a způsobem bytí vytvářet co nejméně neúspěšných outsiderů, jednotlivců, rodin i etnik. Rodiče by měli s dětmi opravdu být, všichni by měli dostat dobré informace o spojení člověk- droga. Lze pomoci těm, kteří se s drogami zapletli, aby se jich vzdali, pokud chtějí a mohou. Lze pomoci těm, kteří se drog vzdát nechtějí, nebo nejsou schopní (například substituční programy umožní podáváním čistých drog narkomanům získat čas, přežít a posléze se možná z drog dostat).