4ever

~1~

Anthea

Stmívalo se. Ano, není horšího začátku než konec dne. Seděla jsem na vyschlé mýtě. Hlava byla plná neblahých myšlenek. Všude, stále i na tom páru bot, bylo tolik vzpomínek. Vzpomínek na mojí máti.
Čarodějnici, která pro mě byla spíše pohádkovou vílou.

Odjakživa jsme byli dobrými kamarádkami. Teda ona byla mojí jedinou kamarádkou, kterou jsme kdy měli. Měla jsem jí opravdu hodně ráda. Teď jsem si ji zamilovala ještě víc. Nikdy jsem jít na to, co neříkala.
Jediný komu jsem dokázala říct, že ho mám ráda byl Fešák, můj pes.
Matka ale své město přede mnou netajila. Říkala mi teplá slova pokaždé, když mě viděla ... tedy skoro.
Nikdo krom jí mě nemá rád. Mohla za to ona. Čarodějnice nemá nikdo rád ... tedy nepočítaje mě. Já jsem ji přímo obdivoval. Nikdy jsem mamce o tom neřekla. Často bývala na sebe naštvaná. Jednou, když jsem simulovaný spánek, jsem mi celou omlouvala. Zůstávala v přesvědčení, že mi zničil život.
Nikdy by mě nenapadlo.

Začalo to suchým kašlem a bílo-cervenými fleky téměř po celé těle. Ujišťovala mě, že to není nic. Dále jí mučila nesnesitelná bolest hlavy. Chytala se za ní a křičela. Byl to dušervoucí, děsivý pohled. Běžela jsem do města za pomocí. Tam mě však nezdvořile poslali zpátky. Nikdo nebude pomáhat čarodějnici. Cesta tam a zpátky mi trvala dva dny.
Po návratu byl pohled na mamku tak srdcervoucí, že jsem musel se zoufalým pláčem padnout na kolenou. Její prošedivělé vlasy byli skoro všude. Hlava byla skoro lysá. Jenom pár pramínku zůstalo na místě.
Byla bledá. Každý nádech a výdej byl pro ni neskutečným bojem. Vypadala jako mrtvá. Později tomu tak opravdu bylo.
Pohřbila jsem jí sama. Nejsem silná, bylo to pro mě těžký. Brečela jsem únavou i zármutkem. Ani na jediný poslední okamžik jsem jí neřekla, jak moc jí mám ráda. Ale ona to řekla mně a obdařila poslední úsměv.
Na to nezapomenu nikdy.

No a teď sedím tady. Už nebrečím. Nikdy mi to nedělalo dobře. Moje duše stále ještě v mukách. Ani jsem si neuvědomila, že je téměř tma.
,, Fešáku, domů! „Zavolala jsem směrem k domovu.
Domovu, který je teď tak prázdný.

Neznámý

Jméno zatím nepotřebujete znát.
Stejně se ho dozvíte. Je to asi důležité. Prozatím vám však prozradím, že je mi devatenáct.
Nenechte se zmást mým mladým věkem. Nejsem ani zdaleka obyčejným klukem. 
Jsem lovec a ne kdejaký.
Jsem lovcem nadpřirozených bytostí a věcí (ano, i nadpřirozené věci existují).

Mám geny po otci, který je lovcem už mnoho let. Ale opovažte nás k sobě přirovnávat! On nezabijí jen nadpřirozeno, které si smrt zaslouží. Jeho oběťmi se stávají i nevinní obyčejní lidé.
Nechci se mu podobat. Nemějte mi to za zlé, ale samozřejmě jsem už někoho zabil. Když mě někdo napadne, nedožije se rána. Tréninky jsem měl už od dvanácti let. Obvykle jsou od patnácti. Ovšem né že bych se pyšnil.

Prudce jsem otce praštil, po té co moje matka ztratila se choval jinak ..
Takhle mě přeci vždycky chtěli, aby ze mě byl hrubý, nemilosrdný a městský stín. Byl jsem jen loutkou a výstavním kouskem mého otce, svými hrdiny sahala až na strop našeho rodinného sídla.

U matky jsem podporu nikdy nenašel a ani ji neočekával, svého chotě milovala a respektovala, Nikdy by se mu nevzepřela, což jí bylo osudem ..

Moje dětství nebylo vždy jednoduché. Ne to je jedno, mám své schopnosti rád. Nedávno jsem zjistil, že vidím do budoucnosti. To je důvod proč jsem tady. Proto jsem přijel do téhle malé vesnice. Vím co mě tu čeká, ale plné odpovědi neznám. 

Bibiana 

Seděli jsme na poli a poslouchali ruch okolí. Tady jsme já a můj bratr Velizar vyrostli.
Veli se na mě uličnicky usmál, zase byl špinavý, jak jinak. Nezapomněla jsem ho napomenout. Jsme dvojčata, Veli je o patnáct minut starší, ale já si myslím, že mám větší rozum. 
,, Prosím tě, dej mi pokoj. Už je mi sedmnáct. Jsem Skoro dospělý stejně Jako ty „nepřestával se šklebit.
Nejdeme dělat les? Zeptal se sobě upřel pohled na mohutný les. 
Už je moc pozdě. Odmítla jsem. Jdeme radši kopulí.
Po Pi Tom minutách. a prázdný, už je to skoro týden. Možná i dýl. 

Tu noc nám nešlo usnout. Velizar se svou hyperaktivitou není zrovna gurmán na spaní.
,,Bibi ... já se nudím "skákal nazlobeně na mé
posteli. Náhle se ozval křik. Byla to mamka. Její hlas nebyl k spletnutí.

Velizar vyletěl z pokoje ovlivňuje tajfunu. Já jsem ho nejistě následovala,
V každé ložnici bylo mnoho krve a střepů z oken, okenice toho okna už byli  rozražené ale v místnosti nikdo nebyl. Přesně tak, tu noc naši matku unesly.