Hidden

00. Hidden

Cítila jsem, jak ze mě zvláštní síla vyprchává a mé uši pomalu odléhaly. Obřad byl u konce.

Sklonila jsem se k zemi a šťastně jsem se usmála na malou černou kuličku, která mě propíjela svými rudými kukadly. Na tenhle moment jsem čekala tak dlouho. Vlče, které bylo neobyčejně veliké, vyštěklo a z tlamy se mu lehce vznesl rudý obláček. Všude se rozneslo ticho a v tu chvíli mi to došlo. Rychle jsem vzhlédla a podívala se na krále, který už něco stihl poručit kapitánovi ochranné jednotky. Ihned jsem popadla vlče do rukou, protože se proti nám vydalo několik mužů za účelem mi mého démona vzít.

,,Remälio, nedělej hlouposti." král se na mě přísně podíval a tím mi jasně zakazoval štěně jakkoliv chránit. Ale jak ho mám poslechnout? Mohu je snad nechat zabít živou bytost, která vznikla z odrazu mé duše?

,,Nenechám ho umřít." zavrtěla jsem hlavou a udělala jsem několik kroků zpět, směrem k východu královské zahrady určené na trénink a vyvolání démonů speciálních Dürnů.
Nic mi na to neodpověděl a jen kývl hlavou na kapitána. Ochranná jednotka se proti mně hned rozběhla a tak jsem se bez váhání otočila a plnou rychlostí jsem běžela ke stájím. Neohlížela jsem se a pevně jsem k sobě své nevinné vlče tiskla.

Stájníka, který zrovna vyvedl velikého hnědého hřebce ze stáje, jsem odstrčila stranou a neplýtvala jsem časem. Vyhoupla jsem se do sedla a možná až zbytečně moc tvrdě, jsem hřebce nakopla. Rychle a zmateně vyběhl k veliké bráně, která oddělovala království a malý les.

Po chvíli jsem za sebou uslyšela dusot několika párů kopyt, doprovázený občasným zařehtáním rozrušených koní. Neváhala jsem a pobídla jsem svého hřebce do lesa. Ladně přeskočil malý příkop podél cesty a už jsme jednotce mizeli mezi stromy.

Ahoj!
Začínám psát další příběh a ráda bych byla, kdyby se mi povedlo ho i vydat fyzicky, ale uvidíme jak to vyjde😅😌

Každopádně nezapomeňte na ⭐️ i 💬, protože budu ráda za jakoukoliv reakci❤️