Black Rose / h.s.

And now..Chapter I

Chlad. To bylo jediné, co napadlo snad každého turistu, který kdy navštívil celý východní kontinent, který se tyčil a především hlavě pyšnil tím, co dokázal.

Tu podstatu věci, vždy uchovával. Básnící jí často zmiňují avšak ne jejím jménem, spíše jako velmi bujnou korporaci, která pokročila ve své vědě. Ale abych byla já

zcela upřímná k této celé situaci, já tohle území, krajinu, města - ze srdce nenávidím. Nenávidím svůj původ a titul, který nosím po svém zkaženém otci.

K čemu mi to všechno je? Zcela k ničemu, můj život se již teď odehrává na samém kraji skály. Avšak rozhodla jsem se hrát hru, ve které platí pouze moje pravidla, kde pouze já můžu nedodržovat pravidla a kde jenom já můžu vyhrát. - A přesně dneškem počínaje - hraju svoji hru přesně rok.

Zběsile ťukala svými konečky prstů o lesklé klávesy na svém laptopu, který měla pohozený na velkoplošné posteli, která nabírala nádech něco mezi ustláním a

ladně naházenými polštáři na jednu kupičku, společně s přikrývkou. Její dlouhé blonďaté vlasy jí šimraly na zátylku a tak se je neustále snažila pročesávat rukou

na každou světovou stranu. Nespokojeně kroutila hlavou, když se její práce a myšlenky nezdály až specificky perfektní. Byla až přes příliš veliký pesimista do 

určitých věcí. Na pár chvil se pozastavila ve svém psaní a různém popisování jejich objektivů a myšlenek. Zamyšleně mlaskala a různě bručela, když si nejméně

pokaždé pětkrát pročítala každý řádek. A skoro každý jeden řádek mazala a mazala. Do té chvíle, než z jejího velmi širokého a poetického slovníku, kterým důkladně popisovala veškeré zdání, nevymazala půlku jejího, slohového útvaru v programu pojmenovaném - Savana. Přesně tak, její otec byl natolik bohatý a natolik slizký - alespoň pro ni - že své potomkyni, která sdílela jeho krev, zakoupil program, který měl dokonale nahradit, například Power Point. S nadměrným sarkasmem se uchechtla, pomyšlení na tak prožraného člověka, kterému byla nucena říkat: otec. Avšak její myšlenky ji zavedly jinam, když přemýšlela nad tím, že i ona začíná mít pomalu na vrh, než její otec. Čím byla starší a vyspělejší ženou, získávala si u mužů i žen, dokonce i dětí, daleko větší respekt, než její otec. Spokojeně se zatvářila, když jen pomyslela na to, jak se její hra daří a zatím se dostává na samý vrchol, až příliš snadno.

Ještě patřičně hodnou chvíli pracovala na své, tak zvané poezii, kterou uváděla na tu správnou míru. Přesněji řečeno, milovala poezii. Milovala rýmy, a jejich zvukovou schodu na konci řádků. Rozplývala se nad tím potěšením, že její bezpochyby bystrá hlava, zplodila zárodky něčeho, co by mohlo v budoucnosti, stát opravdu za něco. Z jejího klidu a soukromý jí vyrušilo nepatrné klepání na dveře. Otráveně protočila očima a neochotně uzamkla laptop, aby mohla bezpečně přistoupit ke dveřím, které jedním obratem klíče v zámku otevřela. Naskytl se jí pohled na urostlého mladého muže, který patřil do jedné z mnoha skupin, které tak nějak patřily jejímu otci. Sama nikdy nedokázala specifikovat přesný název pro jejich práci.

„Slečno Savano, poslal mě za vámi váš otec, máte se za ním zastavit v jeho kanceláři," Promluvil na ni mladík, který neskrýval patřičný zájem o dceru jeho šéfa - de fakto zaměstnavatele. Avšak není divu. Její postava neskrývala, až přespříliš vyvinuté křivky a její poprsí, které pokaždé vždy nepatrně odhalovala tričky, které měly lem výstřihu do velkého písmene V. Načež ona sama velmi dobře věděla, že většina můžu má pro její osobnost slabost, ráda si doslovně - mastila ego - tím, že nosila oblečení patřičně přiléhavé k jejímu tělu. S mírným napětím nechala čekat modrookého, slušně urostlého a především svalnatého, jak ráda říkávala, jednoho z poslíčků. Přivřela dveře, přistoupila k zavěšenému zrcadlu, aby se mohla doupravit a ještě nepatrněji zvýraznit rudou rtěnku na jejích, dokonale řezaných rtech. Hned poté se napřímila a hbitými pohyby blesku rychle otevřela dveře a bez sebemenšího pohledu, kývnutí, či vydání jakéhokoliv slova, přešla kolem modroočka, který jí zprvu zmateně prohlížel její vzdalující se osobu, těsně předtím než však stihla zahnout dřevěnou chodbou doleva, už stál při ní a kráčeli společně k modernímu výtahu, který se do stavby, nebo spíše sídla, ve kterém se nacházeli, absolutně nehodil.