Šťastné a veselé

Na adventním věnci, osaměle ležícím na stole, hoří čtyři svíčky. Na první pohled je okamžitě patrné, která svíčka byla zapálena jako první a která naopak jako poslední – ty, které svým přívětivým a hřejivým světlem zdobily kuchyni poslední tři adventní neděle jsou krátké a netvárné, ze všech sil se snaží udržet plamínek na krátkém a černém knotu, i když je jasné, že dnešní den je poslední, kdy jejich snaha nepřijde vniveč, zatímco svíčka zapálená včera ráno je stále pevná a vitální.

Malebný domek, obývaný Judem, stojí na samém konci sousedství, kde silnice ústí dál do temného lesa. Čas od času se zde potulují děti ze sousedství, aby se mohly přehánět, kdo je statečnější a zvládne hluboko v lese vydržet co nejdéle. Ostatním lidem by možná častý pronikavý dětský křik a smích přišel otravný a neúnosný, avšak Judovi to nevadí; naopak mu dělá radost pozorovat zatoulané děti za oknem, jak si užívají svá nevinná dětská léta a věří, že hluboko v lese žije něco nadpřirozeného. Občas, nejčastěji nad ránem, když se Jude dívá pozorně, spatří na okraji lesa srny. To je pravděpodobně to nejlepší na lokaci domu – dovoluje Judovi nahlédnout do přirozeného prostředí lesní zvěře. Vždycky je pozoruje s tichým údivem. Jeho láska ke zvířatům je všestranná a často se pozastavuje nad tím, proč si stále ještě nepořídil toho vysněného psa, kterého si slibuje již od dvacátých pátých narozenin, kdy se čerstvě sestěhoval s Owenem sem na okraj lesa. Je to téměř idylické – představa péče a zodpovědnosti za živého tvora, když už netouží po potomcích. Uznává, že mu v tuto chvíli společnost chlupatého zvířectva opravdu schází.

Jude si všimne, že oheň v krbu vyhasíná a nezbyla mu již žádná další polena. Proto se obleče, nasadí si čepici, natáhne rukavice a míří si to ven do mrazivé štědrovečerní vánice. Ihned ho do tváří liskne studený vítr, který ho nepříjemně štípe do obličeje. Proskáče mezi hromadami sněhu, který odhrnul dnes ráno, ačkoliv to bylo vzhledem k neměnnému počasí zhola zbytečné, a rychle zmizí ve stodole, kde se chopí sekyry a několika polen. Dřevo se mu štípí ztěžka a po několika minutách ho již bolí v zádech. Sebere proto naštípané kusy dřeva, naskládá si je do náruče a vyjde ze stodoly ven. Přes sněhový opar spatří na protějším pozemku souseda, sledujícího své potomky, stavící sněhuláka i přes nepříznivé klimatické podmínky. Všimne si, že mu soused mává na pozdrav, což mu kvůli dříví v náručí nemůže opětovat, a tak jen kývne na odpověď.

„Šťastné a veselé," zavolá soused, o kterém je Jude přesvědčený, že se jmenuje pan Abraham. Nastěhoval se do sousedství se svojí ženou a dvěma ratolestmi docela nedávno. Protější dům, obývaný rodinou Abrahamových, je novostavba. Jednu dobu panovaly v sousedství pomluvy, týkající se developera domu ohledně jeho nepreciznosti a touze kupující ošidit, což byl kromě vysoké ceny údajně pravý důvod, proč dům od svého dokončení zel zhruba tři roky prázdnotou, než jej zakoupila právě mladá rodina Abrahamových. Podle všeho se jim ale v domě bydlí dobře, s ostatními sousedy udržují dobré vztahy a každou neděli chodí do kostela. Jsou zkrátka šťastná a spořádaná rodina.

„I vám!" zakřičí Jude na pana Abrahama a kývne na děti. „Vidím, že mají ze sněhu radost."

„Jsou jako u vytržení. U garáže postavili další čtyři. Všechnu mrkev, kterou jsme koupili na mrkvový dort, použili na nosy. Manželka proto musela jet do krámu, v takové kalamitě! Mám o ni starost." Přizná se soused a Judovi přejde mráz po zádech.

„Nemějte obavy." Jude se pokusí souseda uklidnit, ale náhle mu není vůbec do řeči. Mírně zdvihne dřevo, držící na rukou, aby dal najevo, že už spěchá, a zmizí v domě. Vratce si sundá boty a stále v bundě se došourá do obývacího pokoje, kde před krbovou římsu položí polena. Čepici má úplně promočenou, ačkoliv byl venku jen krátce. Společně s bundou a tepláky ji pověsí na sušák v ložnici a vrátí se do obýváku, aby přiložil. Pak se usadí do křesla a přemýšlí, jak by mohl zbytek dne strávit. Ačkoliv mu v rohu místnosti stojí nádherně ozdobený smrček s vlastnoručně vyrobenými dekoracemi, vánoční nálada se mu letos vyhla obloukem. Cítí se smutně a osaměle, dokonce natolik osaměle, že se i přes matčino opakované naléhání, aby strávil dnešní den se zbytkem rodiny, domnívá, že je nevítaným hostem. Volala mu dnes již čtyřikrát, aby ho ujistila, že všem schází, hlavně jeho dvěma neteřím, se kterými vždycky s Owenem dělali vylomeniny, až je Judův bratr musel usměrňovat, protože nechtěl, aby z jeho dcer vyrostla rozdivočelá zvěř. Jude matku ale pokaždé do telefonu odbyl: Promiň, letos ne, necítím se dobře, možná přijedu na Nový rok. Představa rozesmutněných očích neteří mu lámala srdce, ale věděl, že by ve společnosti celé rodiny nezvládl fungovat tak, jak se na Vánoce sluší a patří, a že by se stejně dřív či později vypařil na půdu, aby mohl žal vybrečet, zapít likérem, nebo obojí zároveň, což by rodinu ani trochu nepotěšilo.