Mute [L(G)BT] | CZ

Prolog

Vzhledem k novým pravidlům platformy Wattpad (přicházejícím v platnost dne 15.4. 2024) je všem aktérům v příběhu 18+ let.

* * *

Lidská komunikace je velmi důležitá. My sami si to uvědomujeme častokrát až ve chvíli, kdy u nás selhává.

Stále jsou tu však i tací, kteří se běžně dorozumívat zkrátka nemohli.

Reece Bibby byl jedním z nich. Byl němý. Nedokázal vydat ani hlásku.

Stále však byl schopen ostatním rozumět, a tak i dnes, stejně jako každý všední den, seděl u okna a poslouchal své spolužáky. Nikdo z nich ale nemluvil na něj. Bylo neslušné poslouchat cizí rozhovory, ale co jiného měl dělat, když se s ním nikdy nikdo nebavil?

Jediný, s kým mohl "mluvit", byl jeho bratranec, s nímž bydlel. Ten znakovou řeč uměl. Nikdo už ale jiný ne.

Ostatní vždycky buď zapomněli na to, že vlastně slyší a rozumí dobře, nebo si zkrátka řekli, že to stejně nikde nevykecá.

Všem ostatním přišlo mluvené slovo jako běžná věc. On toho však nebyl schopen. Připadal si neskutečně odříznutý od všech ostatních a naprosto upřímně... ona to byla pravda.

Chápal, že znaková řeč pro ně nejspíš byla těžká, i on měl problémy se jí naučit, jenže... to se nikdo z nich vážně ani nesnažil s ním promluvit?

Za celý den však ničí pozornost neupoutal. Nikoho nezajímal. Nikdo se na něj ani nepodíval.

A tak se brzy vracel do domu svého bratrance, zklamán tím, jak odlišný musel být. Sice to už dva roky probíhalo každý den úplně stejně, on ale i tak doufal, že se třeba něco změní... ale zřejmě byl zkrátka stále naivní.

,,Ahoj, tak jak to šlo?" pozdravil ho George, který už v kuchyni vyžíral ledničku.

Reece tedy musel chvíli počkat, než se na něj modrooký otočí, aby mohl začít gestikulovat.

Docela to šlo, ale mohlo to být lepší.

George přikývl a následně se opřel o kuchyňskou linku.

,,A co spolužáci?"

Nemluví se mnou.

,,To mě mrzí," povzdechl si starší smutně, ,,ale bohužel to tak je. Lidé s tebou prostě nemluví, když ty nemluvíš s nimi."

Na to se zelenooký zamračil. Tohle nebylo fér.

Jenže já mluvit nemůžu.

,,Vždyť já vím, Reeci. Jen to říkám tak, jak to je."

Reece to nemohl mít svému bratranci za zlé. Vždyť to byla pravda.

Nikdy nemohl být ničím plnohodnotným kamarádem, když nebyl schopen mluvit.

Krom George a jeho rodiny nikoho neměl. Správně. Krom George a Georgovy rodiny. Reece jiné pokrevní příbuzné než je neměl.

Jeho teta a strýc ho vychovávali od sedmi let. To bylo Georgovi deset a zelenooký si pamatoval, jak se kvůli němu učil znakovou řeč. Vždycky ho strašně štvalo, že něco nevěděl, možná proto se ji nakonec naučil docela rychle.

Když se pak George stal plnoletým, odstěhoval se do vlastního bytu a Reece vzal s sebou, aby to měl blíž do školy.

Vlastně jen díky svému strýčkovi a tetě špinavě blonďatý chlapec se zelenýma očima neskončil v dětském domově a za to jim bude navždy vděčný. A nejen jim. Taky Georgovi za to, jak se o něj vždy staral a zajímal.

Pravda je ale taková, že jeden člověk v bytě a dva lidé kdesi daleko byli pro němého Reece jedinými lidmi, s nimiž mohl komunikovat. A jak už bylo zmíněno, připadal si zkrátka neskutečně osaměle.

Proto nakonec po kratším rozhovoru s Georgem vyšel nahoru do svého pokoje a udělal něco, nad čím už uvažoval docela dlouho.

Jméno: Reece Bibby

Věk: 17

Bydliště: Anglie

Víc radši neuvedl, nechtěl být konkrétní. George by ho asi nepochválil, kdyby je kvůli němu někdo vykradl. Už takhle měl pocit, jako by si zadělával na obrovský problém.

Uživatelské jméno: Bi_R

Netušil, do čeho se to právě pouštěl, ale upřímně doufal, že mezi velkým množstvím úchylů najde alespoň jednoho člověka, s nímž si bude moci normálně povídat.

Je mi naprosto jasné, že už mě za další příběh chcete uškrtit. Já chci udělat to stejné, věřte mi. Ale prostě... nedokážu si pomoct, mám nápad, tak píšu.