blíže než tvůj stín
než to pivo vedle tebe
dva vyvrhelové společnosti
co spolu stojí v děšti
a sklo se zbarvuje do umírajícího slunce
k vodě je daleko
však protéká nám mezi prsty
horká parná léta pod slunečníky
přitažlivost a vzdálenost kůže
kůže co se tě sotva dotýká
stopy v blátě
a stopy blátem kreslené
tak domácí okamžiky
co jedinečné s nimi jsou získávají jiné obrazy
jiné vřelosti
příroda, potom kávička
jen ze zvyků skládajíc symfonii
každý tón s jiným vlastníkem
každý s jiným místem, zařazením
s ubývající morálkou se tyto rozdíly mažou
úsměvy slov co ucítíš s doteky
mají jiný význam
i ty malé představují mnohé
smích do hlasité hudby
dnes nikdo nebude brečet
dnes jsou všichni těmi
kterými chtějí být
i ti dva co chytí se za ruku
ti co se drželi nevinněji dříve
v běsnění smyslů co v koutě se krčí
za okamžik doteku, okamžik pozornosti
oči zastřené myšlenkami bez hranic
sny co bolí a hlavy ponořené
ve víru širého světa
kam se poděl svět včerejšího dne?
kam zase zmizí svět zítřejšího rána?
půl dne proležíme pod duhou
zahřátá těla nedotknutelných
tak blízko, tak daleko
za hranicemi skutečnosti
když se nikdo nedívá
zasněnost odkryje uslzenost reality
pravdivost aktuálního okamžiku
zůstane však skutečnější
stačí dýchat a zaposlouchat se
do rukou a duší kolem
ve stínech naděje
opatruj tuto chvíli
žít pro život
to je to co umíme
