Ledový kosatec; Linett

30.díl

Ani nevím, jak dlouho se tu už přehrabuju, ale nějakou chvíli to už bude. Mezitím jsem narazila i na takové otřesnosti, že ty zelenožluté šaty s fialovými květy a i ty, co vypadají jako cukrová vata, jsou oproti tomu překrásné skvosty. Tak to vypadá, že jsem sem vážila cestu pro nic za nic. No co, aspoň si dokoupím nějaké věci, které nutně potřebuji. Jako jsou čočky a šampon (jeden nikdy neví, kdy se mi zase podaří zdrhnout). A tentokrát si vezmu pořádnou zásobu! 

Jsem už na odchodu, když mi zrak padne na jednoduché, modré šaty bez rukávů a bez ozdob. Bezmyšlenkovitě si je vezmu a zamířím s nimi k pokladně. Že jsem je koupila, si uvědomím až ve chvíli, kdy stojím před obchůdkem s taškou v ruce.

,,Co to...” překvapeně zamrkám a otočím se. Dědula na mě zamává zpoza zavřených dveří, vyvěsí cedulku s nápisem ZAVŘENO a zmizí kdesi v útrobách svého krámku. Nemá smysl se na něj snažit dobouchat. Neotevřel by mi. No co, něco na sebe mám, tak by to neměl být takový problém. Až je přemáchnu a pořádně vydrhnu ( i s botami) snad se s nimi bude dát ještě něco udělat.

Zapadnu do prvního supermarketu, kde si v drogerce koupím šampon a na cedulce u květinky si přečtu, že je čtvrtek 1. února. Jestli si to dobře vybavuju, tak Monika by doma být neměla, protože v tuhle dobu je na nějakém ozdravném pobytu v Krkonoších. Takže vzduch je čistý. V optice na rohu si koupím čočky a ještě si tam nechám překontrolovat oči, než se vydám ke své kamarádce domů. V duchu při tom děkuji Bohu, že jsem si kapesné pečlivě schovávala a sem tam si ulila i nějaké ty drobné z nákupu, jinak bych už teď byla na suchu. Takhle mi zbývá něco málo ještě na jednu rundu čoček, takže to typuju na rok. Po tom už se budu muset obejít bez nich. 

Čím víc se blížím k Moničinu domu, tím větší mám chuť vzít nohy na ramena a utéct. Myšlenka, že jí ty rukopisy pošlu po Erikovi (jako jsem to dělala do teď) mi najednou přijde neodolatelně lákavá. Už už se chystám otočit a nenápadně se vytratit, když se přede mnou objeví černá saluka. Okamžitě poznám, to její světlé pálení. Patří Moničině mamce. Myslím, že se jmenuje... Éééé tóóó...

,,Filli?” zkusím naslepo vystřelit. Fenka se na mě podívá bystrýma očima, než se otočí a jde pryč. V půli cesty se na  mě ohlédne a pozvedne jedno obočí. No vážně! Nekecám! Kdybyste mi to samé řekli před dvěma měsíci, taky bych se na vás nejspíš dívala jak na blázna a volala Chocholouška, ale teď už jsem opravdu schopná uvěřit všemu. Z donucení se za ní začnu šourat. Je mi jasné, že ji poslala teta. Určitě jí bylo jasné, že bych zdrhla a tak se chtěla pojistit. 

Nechám se Filli zavést až ke dveřím bytu, které jsou otevřené. Bez zaváhání mě do nich nažene a dveře s bouchnutím zavře jednoduše tak, že se do nich opře packami. 

,,Filli, už jste tu?” nakoukne do chodbičky blonďatá hlava Stopařky. ,,Vítejte, princezno.” usměje se na  mě mile. ,,Klidně si odložte a pojďte dál, dáte si čaj?” zmizí opět v kuchyni.

Poslechnu jí. Tašky nechám na zemi u dveří a následuji saluku dál do bytu. Dovede mne do obýváku, kde mne donutí sednout si ke stolku. O okamžik později už přede mnou přistane talíř sušenek a hrnek horkého čaje. Mňam! Pozemské cukrovinky. Neříkám, že v Chloedii nevaří dobře, nebo že tam nemají sladké. To ne. Jejich kuchyně, nebo aspoň to, co vaří v sídle dvojčat, je vynikající, ale už mi chybělo to obyčejné, pozemské jídlo, plné kalorií a cukru.  Poděkuju a hladově se zakousnu do čokoládové sušenky.

,,Vypadáte unaveně, princezno.” promluví po chvilce policistka, když si mě pořádně prohlédne. Polknu sousto a přikývnu. Jsem unavená. 

,,Je toho víc, než jsem čekala. Vůbec si nestíhám mezi jednotlivými lekcemi odpočinout a začínám mít pocit, že na mě všechno padá. Dokonce jsem několikrát málem sprovodila ze světa vlastního Mága... No, ne jen jeho.” povzdechnu se a napiji se horkého čaje. Cítím, jak mi příjemné teplo tohoto domova pomalu rozvazuje jazyk. Vždy jsem se tu cítila příjemně. Možná to bylo tím, že jsem nějak podvědomě vycítila Stopařčinu Chloedijskou krev. Nebo to bylo tím, že tu vždy vládla taková příjemná nálada.

Nakonec jí řeknu úplně vše. Několikrát ji rozesměji do takové míry, až jí tečou slzy, občas se zamračí a někdy jen tiše naslouchá. Strávím s ní příjemné odpoledne, že úplně zapomenu na to, že jsem vlastně utekla bez dovolení. 

****

,,Jano! Já tě snad přerazím, uvědomuješ si, jak jsme se o tebe báli?!!” zaječí mi u ucha Erikův hlas. Cuknu sebou tak, že vyliji zbývající polovinu čaje a hrníček málem upustím. Naštěstí se mi ho podaří na poslední chvíli zachytit za ouško. Nasupeně se na Erika otočím. Ten okamžitě zbledne a o krok ustoupí, přes to mu v očích nepřestávají létat naštvaná tornádka. Dívá se na mě jak Bůh pomsty. Mám nutkání se před ním v první chvíli přikrčit a odpočítávat minuty do doby, než mě sejme nějakou svou větrnou ranou, ale nic se neděje. Místo toho na mě zůstane vykuleně hledět, zatím co já vyletím jak čertík z krabičky.

,,Ne! NEVÍM! A víš proč? Protože mě to vůbec nezajímá! Kdyby jsi nebyl takový zabedněný tupec, mohl jsi jít se mnou a nemusel lítat Bůh ví kde jen proto, že jsi mě hledal. Ale to ty néé!! Pan Snědl-jsem-všechnu-moudrost-světa si tu bude dál hrát na generála, kterého musí všichni poslouchat! Ale něco ti řeknu. Já tu nejsem od toho, abych poslouchala Tebe! To ty, by jsi měl poslouchat mě! A ne naopak. Říkala jsem ti, že se potřebuju NUTNĚ!! podívat na Zem a co jsi mi řekl ty?? V žádném případě!! To jsi mi odpověděl! Že to není nutné! Že mě nikdo neuvidí! Ale víš ty co? Já se ještě nechci ukázat světu! Ještě nejsem připravená na to, abych se všem ukázala, nehledě na to, že nejsem žádná vaše hračka! Proboha! Vždyť mám tři roky! Tři dlouhé roky na to, se všechno naučit! A vy děláte, jako kdybych to všechno měla zvládnout za jeden!! Tohle já prostě nezvládám! Tak už to jednou konečně pochop!!!!” položím hrnek na stůl tak prudce, až zařinčí. Nemám čas zabývat se tím, jestli jsem jej náhodou neroztřískala na milion malých střípků. Bez rozloučení se vřítím do chodby, popadnu své věci a už mě není. 

Objevím se ve svém pokoji v sídle dvojčat. Mrsknu s taškou na postel, popadnu balíček, ležící na jejím vrchu a vyřítím se z pokoje. Ani se neobtěžuju se převlékat. Je mi jedno, jestli mě takhle někdo uvidí.

Vřítím se do knihovny. Vyděsím při tom Daimona, který si tam zrovna četl z nějaké knihy a byl do ní opravdu zahloubaný. Nevšímám si toho. Vlastně ho ani nezaznamenám. Prosmýknu se tajným vchodem, aniž bych počkala, až se úplně otevře a seběhnu ze schodů do podzemní jeskyně. Cestou ze sebe shazuju boty. Na břehu si nazuju brusle a skočím na hladinu.

Nůž brusle se zařízne do tvrdého ledu a já se šílenou rychlostí vyřítím vpřed. Chladný vzduch mi sviští kolem uší, ale nevnímám ho. Zběsile uháním vpřed a nechávám všechno za sebou. Jsem tu jen já a led pod mýma nohama. 

Ani nevím, kam jedu. Proplétám se podzemními chodbami, aniž bych znala směr nebo cíl své cesty. Svou zběsilou jízdu po chvíli zmírním a místo úprku si začnu projížďku vychutnávat. Vnímat vše, co míjím a nechávám za sebou. Nakonec se zastavím na jezeře s ostrůvkem.

Pozoruji maličké nymfy, hrající si mezi květy kosatců a konečně se cítím klidná. To, co se podařilo Monině mamce a Erik to svým příchodem zničil, mám zpátky. Svůj vnitřní klid. Mám čistou hlavu a konečně mohu v klidu uvažovat. Už taky začínám tušit, jak by šly vylepšit ty šaty, co jsem tak bez rozmyslu koupila. Mám dojem, že jsem to viděla v jedné počítačové hře a hrozně se mi líbily. Byly takové jednoduché, přesto elegantní a myslím, že i vhodné pro princeznu.