Komu patří Země?

1

Každý den je stejný, vstanu, obleču se a vydám se vstříc novému dni. Zní to skoro normálně, teda až na to, že spím v jedné místnosti společně s dalšími dvanácti lidmi a půlka z nich chrápe jak banda dřevorubců, když kácí les. Les! To je něco co znám jen z vyprávění. Tady v podzemí máme jen plíseň a houby, ale houby prý rostly i v lesích. V tom případě je naše malé podzemní městečko taky takový les.

Já jsem nahoře nikdy nebyla, ale můj dědeček tam vyrůstal a dokonce i chvilku tam pobíhal můj táta jako malej capart. Já už takový štěstí neměla. Odjakživa se proháním v temných, vlhkých uličkách, kterým říkáme domov.

„Ahoj, Jess, dneska vypadáš senzačně." mává na mě od svého stolu jeden otrapa. Jmenuje se Bill. Dělá to tak každé ráno, na každou holku co tady žije už několik let. Kdo ví kolikrát už mu z toho něco káplo. Já se na něj pokaždé usměju a se vztyčeným prostředníčkem usednu ke stolu co nejdál od něj. Gesto s prostředníčkem mě naučil dědův kamarád Bart, je o něco starší jak můj děda, ale na to jaký to je stařík, tak mu není humor cizí. Vlastně Bart to tu vede, celý město je pod jeho správou.

Dopoledne nám bylo řečeno, abychom se všichni dostavili na naše malé náměstíčko. Bart který stojí na provizorním jevišti nám pomocí zastaralého mikrofonu vysvětluje proč nás sem všechny svolal. „Dnes je ten den, Kdy si vezmeme to co patří nám," všichni okolo začali jásat. „Už několik let tu vytváříme a sbíráme zbraně, abychom se mohli vrátit zpátky, tam nahoru." Bartovi se při řeči pohupovala jeho šedivá bradka po hrudi. „Vím, že z těch co si to tam pamatují je málo, ale tam zem patří nám, byla naše a naše zase bude!" jásot se zvyšoval a lidi kolem mě začali až radostí skákat. „Ženy a děti zůstanou tady, všichni bojeschopní muži si vezmou zbraně a připraví se na útok." všichni muži se začali tlačit do zbrojnice. „Dnes večer zaútočíme!"dav se radoval a všichni se rozešli s radostí zpátky na svá místa.

Seděla jsem vedle odpadní jímky a četla si knížku, která kolovala po celém městečku, jmenovala se Kytice a byla to sbírka nějakých básní. Moc mě nebavila, ale jiné knížky tu nebyly a zbylé se těžily hodně drahými věcmi, jako byly náboje do pušek, kusy látek a jídlo. Z mého záživného čtení mě vyrušil můj taťka. Byl celý v černé uniformě s chrániči na hrudi, loktech a kolenou. V podpaží si nesl tmavou helmu se zaprášenými brýlemi na čelní straně. Poškrábaný samopal se mu houpal na zádech. „Tady jsi, ty uličnice." usmál se na mě a sedl si vedle mě. „Takže večer jdeš na to?" zeptala jsem se. „Jo, společně s Kirkem, Billem a dalšíma budeme hlídat vchod do města." pousmál se a položil si helmu na zem. „Takže všechnu zábavu si vyžerou jiný." Probodla jsem ho pohledem. „To byl jen fór, postarej se o dědu, je pěkně nevrlej, když nemůže kvůli tý jeho noze." Koukla jsem na něj a řekla ať nemá strach, že se o všechno postarám a ať na sebe dává pozor.

Už byl večer, viděla jsem jak se na náměstí staví řady mužů, připravených na boj. Velká většina nevěděla jak vypadají jejich nepřátele, vlastně nikdo pořádně nevěděl jak ti nahoře vypadají.
„Připravte tu rychle nemocnici, kdyby byl někdo zraněn ať je o něj rychle postaráno." Zaúkoloval Bart skupinu vojáku, všichni ti vojáci měli rudou pásku pod ramenem. Nosili tam nosítka a postele, připravovali plachtou oddělené místnosti.
„Otevřít bránu." Ozvalo se celým městem, brána se otevřela a řady vojáku pomalu mizely dokud se brána zase nezavřela. Poslední kdo zůstal byla skupina vojáku s rudou páskou.

„Elijáši." Zavolala jsem na jednoho z nich, Elijáš byl pohledný kluk, ale od dob co šel k horníkům do spodní časti města jsem ho neviděla. „Jeee, ahoj Jess." Usmál se na mě a objal mě. „Proč jste tu zůstali?" zeptala jsem se. „Panejo, čekal jsem náš rozhovor po takový době co se vidíme jinak, ale nevadí," pousmál se. „tohle co jsme tu vytvořili je obvaziště, když přijde někdo zraněnej musíme ho okamžitě ošetřit." Opřel se o stůl a napil se z čutory. „Musím se postarat o dědu, ale až to všechno skončí, můžeme se zas vidět viď?" Zeptala jsem se nervózně. „Jasná věc Jessie." narovnal se a ukázal mi jeho široký úsměv. „Tak hodně štěstí." objala jsem ho a dala mu pusu na tvář. Ani nevím proč jsem to udělala, ale stalo se.

dorazila jsem k dědovo příbytku a viděla dědu jak sedí ve svém odřeném křesle kouřit dýmku. Sedla jsem si na postel a vytáhla knížku z brašny. „Můj otec byl armádě," Pronesl děda a já odložila knihu a začala pozorně poslouchat. „Dokonce byl i v bitvě, byla tehdy válka obchodní federace a spojené republiky." odmlčel se. „Válka je zlo." Zakončil děda své myšlenkové pochody.

Ráno jsem uviděla tu hrůzu. Náměstí bylo plné krve, plné těl. Všude byl slyšet jen křik a naříkaní. Viděla jsem Elijáše jak obvazuje nohu jednomu muži, který byl celý od krve. Viděla jsem i Barta jak stojí se skupinou vojáků, kteří nesli dalšího na nosítkách. Viditelně rozdával rozkazy. Na kraji náměstí byl o zeď opřený Bill. Rozběhla jsem se k němu, protože jsem věděla, že byl s tátou ve skupině. Když jsem k němu došla zatajil se mi dech. Byl cely zakrvácený, místo nohy měl jen obvázaný pahýl, kde už krev prosakovala přes obvazy. „Čau krásko." řekl těžce. Klekla jsem k němu a zeptala se co se stalo. „Jsou to monstra, trhaj nás na kusy holýma rukama, jsou dvakrát vyšší než my a v tý tmě nebyl ani jeden z nich vidět... ty, ty .. jejich zbraně nás rozprášily během minuty." Bill se začal zasekávat a dokonce i plakal. „A co můj táta? neviděl jsi ho?" zeptala jsem se a držela Billa za ruku. „Tvůj táta mě odtáhl zpátky k bráně, pak už jsem ho neviděl, ale zkus se zeptat Kirka, ten přišel teď." Bill ukázal na vojáka stojícího kousek od nás, donesl někoho na nosítkách.

Doběhla jsem za nim a zeptala se ho na tátu. „Děvče, Vince jsem viděl naposledy asi před hodinou." Bart zavolal na Kirka ať jde k němu.
„Zkus se zeptat Dyjana, byl s námi a pak jsem ho taky neviděl, sedí támhle. Ukázal na plešatého muže se zavázanou rukou. „Neviděl jste Vince, mého tátu?" Dyjan polkl. „Vinc padl v boji, když přenášel bednu s municí, zasáhlo ho jejich dělo."
Padla jsem se slzami v očích na kolena, Dyjan se mě snažil utěšit, ale já utekla za dědou.