Komu patří Země?

2

Trvalo to týdny, dny a noci byl městem slyšet jen křik a stále nebyl konec. Do spodní části města se odnášela zabalená těla a zakopávala se. Několik dní jsem čekala až uvidím alespoň jeho tělo, ale stále nic. Děda už byl z toho všeho tak nervózní, že začal pomáhat těla zakopávat, aby byl hned u toho kdyby svého syna viděl.

„Ahoj Elijaši." Strčila jsem do Eliho, když se opíral o stůl. „Ahoj." Nevěnoval mi ani pohled, díval se na náměstí, kde leželo stále spousta  zraněných vojáků. „Nějaké novinky?" Snažila jsem se vést konverzaci. „Z toho co vím, tak většina našich lidí leží tady, buď na náměstí, nebo dole, v dolech pod hlínou." Elijáš se posadil na zem. „Takže víteznej den se asi neblíží viď?" Řekla jsem a sedla si vedle něj. „Ne, zítra jdu nahoru i já." pronesl s ironickým úsměvem. „Cože?" Vyskočila jsem na nohy a zírala na něj. „To nemůžeš myslet vážně, nemůžeš tam jít." Eli se postavil a chytl mě za ruce. „Přestaň být hysterická, musím dělat to co mi Bart řekne, on nás vede."  Viděla jsem Barta jak řeší něco u podia. „Když vás tak slavně vede, proč ještě nevyšel za brány i on?" Tohle se Elimu nelíbilo. „Nebejt jeho, tak tu ani nejsme." Pustil mě a odstrčil od sebe. „Teď už nás moc není Eli." To bylo poslední co jsem mu stihla říct, otočil se a odešel k podiu, kde byl Bart se skupinou vojáků.

„Hej, Jess." Ozval se za mnou známý hlas. Otočila jsem se a uviděla Billa, kolébal se na berlích ke mně. Tam kde měl předtím levou nohu, byla jen ustřižená nohavice. „Bille, jak je ti?" Zeptala jsem se a šla k němu blíž. Od toho prvního rána jsem ho neviděla. „Jde to, akorát si teď už asi nezaběhám." pousmál se na mě. Myslel to ironicky, línějšího člověka jsem neznala. Pousmála jsem se, ale vtipné mi to nepřišlo. „Slyšel jsem o tátovi, mrzí mě to Jess." Řekl s vážným výrazem. Objala jsem ho a nabídla, že můžeme do dědova příbytku. Chtěla jsem vypadnout z toho náměstí.

„Jak to vypadá tam nahoře?" Zeptala jsem se opatrně. „Je to tam docela hezký.. teda," Bill se zastavil a zamyslel se. „Když jsme tam přišli, byl klid, všude byla zeleň a čerstvej vzduch," Odmlčel se. „Víš Jess, ten vzduch není jako tady, není to jen smrad a zatuchlina, vlhkost a plíseň."   Poslouchala jsem každé jeho slovo. „Tam nahoře je to jiný, jen tam jsou všude ty zrůdy."  Bill chytl pevně berle a pokračoval v cestě.  Šli jsme uličkou, voda z trubek kapala na zem a cestu osvětlovala jen slabá světýlka a lampičky. „A jak vlastně vypadaj?" Přerušila jsem tichou chvilku. Bill se na mě podíval, ale nic neřekl. Bylo vidět, že hledá slova. „Jsou vysoký asi něco kolem tří metrů, jsou černý a taky maj ocas, dlouhej hubenej ocas." Zašli jsme do příbytku, Bill se posadil na židli a já si sedla před něj na dědovo křeslo. „Takže maj ocas?" pokračovala jsem v naší konverzaci. „Jo, ocas a taky dlouhý pracky." Bill si opřel berle o stůl a pokračoval. „Ale nevšiml jsem si že by měli oči, velká hlava, ale žádný oči." Překvapilo mě, že o tom mluví tak v klidu, nechápala jsem to. „A pak si pamatuju jen výbuchy a řev, všude něco lítalo."  Bill se opřel do opěradla židle. „No a co děláš teď?" Změnila jsem téma. „Teď jen pomáhám rodičům v tý naší ubikaci, moc toho dělat ani nemůžu." Poukázal očima na berle. „Četl jsem pár časáků, ale nebylo jich moc a ani za moc nestály."
„Počkej," vyhrkla jsem ze sebe a šla k brašně, která ležela vedle postele. „Tady mám tuhle knížku, není nic moc, ale zabaví tě." Podala jsem Billovi knížku se zlatavým nápisem Kytice. „Teda aspoň na chvíli" zašklebila jsem se na něj.
„Super děkuju, moc si toho vážim." Usmál se a prolistoval knihu. „Už budu muset jít, dělám dneska oběd, musim to stihnout dřív než se rodiče vrátí ze zahrad." zvedl se a rovnal si berle. „Pozdravuj rodiče." Usmála jsem se a doprovodila Billa ke dveřím.
„Budu a díky za knížku, třeba si jí přečtou i rodiče a pomůže jim to s pěstovanim." Zasmála jsem se. „Bille, zklamu tě, není to nic o kytkách."
Bill se zadíval na knihu. „Aha, no nevadí i tak děkuju, měj se Jess."
„Ahoj." Zavřela jsem dveře a lehla si na postel.

Vzbudilo mě otevíráni dveří, ani jsem nevěděla jak jsem usnula. „Klidně spi." Řekl děda a zavřel za sebou dveře. „Dneska se  nic nedělo, prý se jim povedlo tam udělat nějaký stanoviště, nebo kontrolní bod? Nevim, zkrátka maj nahoře nějakou pozici pod kontrolou." Děda sebou hodil do křesla. „A něco novýho v dolech?" Zeptala jsem se. „Vůbec nic, jsem jen strašně unavenej." Rozvázal si boty a nohy položil na spodní opěrku křesla. „Na, tady máš konzervu." podala jsem mu konzervu s paštikou. „Dík." usmál se a vytáhl z kapsy lžičku. „Zamkni dveře a zhasni lampičku prosím, půjdeme už na kutě." Přiskočila jsem ke dveřím a otočením kličku je zamkla. Děda se bál, že by se dostaly ty zrůdy do města, věřil, že tohle nám dá větší šanci. Položil dojedenou konzervu na stolek a vedle křesla si položil pušku. Podala jsem dědovi deku a šla zhasnout lampičku. Lehla jsem si na postel a celá se zachumlala do peřiny. „Dobrou dědo." Řekla jsme dědovi než jsem se přetočila na bok. „Dobrou holčičko." trvalo mi déle než jsem usnula, za to děda byl opravdu unavený, během pár minut jsem slyšela jeho známé chrápání.