Někde jsem. Prostě existuju, přeživám. Snažím se dospět, snažím se někde najít jistotu, nezabývat se malichernými problémy (i když stále nezaznamenán úspěch).
Chci psát o lásce, přestože si nejsem jistá, jestli dokážu vůbec nějakou cítit. Čtu o ní, sním o ní, doufám v ni.
Hledám cíl, někoho, komu budu natolik věřit, abych mu vyložela všechny své emoce. Čekám, až budu víc ambiciózní a budu si míň stěžovat.
A já chci psát, vážně, chci číst, chci být zpátky ve svém světě, kdy to byly jen já, knihy, pár tichých duší a bouřkové oči Siriuse.
Uvědomuju si, že se ráda bavím, že ráda chodím ven s lidma, ráda je poznávám, ráda hraju bláznivé hry, obdivuju hezké hochy.
Ale také jsem smutná, někdy veselá, jindy bez energie, a pak zase s přemírou nápadů.
Vzpomínám na všechny ty staré kámoše, co tu byli, psali úžasné věci. Vždy jsem o nich povídala těm ze školy. Jak jsem jim říkala? Vím, že tu byla Alda, taky Martinka a Lucka. A dokonce jsem objevila Rézu.
Réza, která je jako slunce, voda, vzduch, něco, bez čeho nemůžeš žít. Ty hodiny, co jsme se spolu bavily. I když to už není stejné, vždycky bude ona ta jediná, ta, co ví nejvíc. Ta, za kterou poběžím, až si naderu nos a zlomím srdce. Ta, co má slabost pro kudrnáče.
Děkuji Wattpadu, místo, které mě udělalo něčím, kde jsem teď. Protože i taková obyčejnost prostě člověka vždy změní.
Slibuju, že někdy zas budu psát. A číst víc než 4 moje oblíbené knihy dokola. Zítra, za týden, v roce 2024. Tady a nebo někde jinde.
Přežívám s přáními a ne cíli. Tak si jen přeju, ať si vždycky dokážu najít chvíli a být zase na chvíli tou dvanáctiletou potterheadkou, co si kreslila Scorpia Malfoye a hledala lásku mezi svými řádky.
A.
