Jmenuji se Alice Clayton. Tedy, nejmenuji (Kdo by se v Česku takhle jmenoval?), je to můj pseudonym.  
  Je mi třináct. Samozřejmě, teď si říkáte, co si ta malá holka o sobě myslí, ale já si toho o sobě moc nemyslím.
  Jsem veselá, mám ráda rum (jednou jsem ukradla rodičům placatku... To byla teprve jízda!), miluji psaní a výrazový tanec. Ráda také maluji, ale protože mi to nejde, vzdávám to. 
   Mám o něco delší vlasy než po ramena, v létě občas téměř bílé, a v zimě zase špinavě blond. i mé oči mění barvy; jednou jsou zelené a jindy hnědé. Zvláštní jsou ale spíše tím, že mají obrovské zorničky... Oči mi totiž citlivěji reagují na světlo. Někdy mě také můžete vidět i s brýlemi, modrými ve tvaru kočičích očí/motýlích křídel.
   Nenávidím matematiku, fyziku, dějepis a češtinu. Většinou za to můžou učitelé. Zato mám  ráda výtvarnou výchovu, tělocvik, hudební výchovu a angličtinu. Většinou proto, že mi jdou a nemusím se snažit. Chodím na gymnázium, jsem v sekundě (sedmé třídě). 
  Narodila jsem se 25.11.2003, tři roky a 364 dní po mé sestře. Sedm let na to se narodil i mladší bratr a teď jsme všichni: Máma, táta, bráška, sestra, a já.
   Všichni musí mít rádi sami sebe, což já mám. Někdy to ale přeháním a chovám se, jako bych byla středem vesmíru.
   Jsem hodně společenská, ale seznamování mi moc nejde. Jsem totiž dost upjatá.


Tak co, kdo to dočetl až sem? Dostanete diplom! 

"Když už nemůžeš dál, jdi dál." -Alice Clayton
"Jestliže život je hra, pak smrt je výhra." -Alice Clayton
"Naděje je pocit, který nezahřeje, ale zažehne plamínek." -Alice Clayton