“Dobrý den, nevíte náhodou kde najdu slečnu Nash?”
Neznámí mužsky hlas nesoucí se chodbou, přerušil můj tok myšlenek nad možnostmi jaké cviky přidat do Colinové rozcvičkové rutiny. Zvedla jsem oči od svého laptopu s poznámky a mezi dveřmi do naší společné,provizorní kanceláře uviděla poslíčka, s kyticí zabalenou v hnědém papíře, v náručí. Mé obočí se mírně pokrčilo, tohle musí být nějaká chyba. Ja si nic neobjednala a rozhodně né kytici. Mé narozeniny jsou poměrně daleko, takže dárek o mámy to být taky nemůže. Zvedla jsem se ze své židle a zvedla ruku. “Tady jsem.” Řekla jsem, zatímco jsem obcházela svůj stůl.
“Prosím podepište mi to tady” pronesl poslíček zatímco jsem k němu, stále naprosto zmatená kráčela. Prstem jsem nemotorně napsala svůj podpis na obrazovku telefonu, přebrala si kytici a než jsem byla schopná se na cokoliv zeptat, jeho postava zmizela za rohem chodby vedoucí do naši kanceláře.
Vic než kdy jindy jsem byla ráda že jsem tu teď sama, protože si naprosto jasně dokážu představit hromadu otázek kterými bych byla okamžitě zahrnutá a na které sama neznám odpověď. Když jsem přešla ke svému stolu, začala jsem pomalu rozbalovat kytice z papíru ve kterém byla zabalená. Výrazná květinová vůně udeřila můj nos dřív než mé oči spatřily hromadu fialových růží.
