//Dnes je úplněk! Sláva!//
Černé tělo vyběhne z přítmí jeskyně. Venku panuje noc a nahoře na temné obloze tančí v plné kráse měsíc. Ta vlčí stvůra uhání lesem. Tlapky se jí boří do jehličí a mechu, jak ve spěchu opuští svůj domov. Černá hříva se vlní ve větru a svaly, které osvětluje záře měsíce se stahují. Dnes je ten den. Jeho oči zbělají a ze srsti vyrostou ostny. Jako stín se prořítí ve skoku nad potokem. Divokost, která dnes byla vypuštěna ovládne svět. Tvorové se třepu před Měsíčním. Jenže on po strachu netoužil, ne. Jediným cílem se stalo utrpení ostatních. Ten děs v očích kořisti, ta vůně a teplá krev. Ta naděje se kterou se ona kořist snažila zachránit svůj drahocenný život. Do nozder ho udeřila sladká vůně. Kroky se rychle zaměřily tím směrem. Okolím se neslo dunění a odechování. Jehličí jakoby zamrzlo v proudu času, když jej mohutné tlapy odhodily. Pak jen rána a výkřik. Jelenův překvapený a bolestný ryk se nesl krajinou, ale on stál klidně. Voda v řece tancovala a on bez nenávisti sledoval jak se jeho krev mísí s čirou vodou. Srdcem mu projela vlna klidu. Zvíře, které se mírumilovně přišlo v době klidu napít čisté vody s ní razem splynulo. A on na pár vteřin pocítil onen klid. S tlamou plnou krve zvedl svůj pohled k přicházejícímu. Bílé vlčici se leskly oči smutkem, ale zároveň pevnou vůlí. A i přes to, že se vlk napřímil a varovně vycenil zuby ona vlčice pronesla kouzelná slova. ,,Ať se stane cokoliv budu s tebou.'' I přes to co se dnes stane, onen tvor cítil to spojení druhů. Pouto, jenž nezlomí ani smrt. A on jí za to děkoval.