UŽ BRZY PT. 1
Dívce se ihned podlomily nohy, když ucítila jeho prsty, jak se omotaly kolem jejího krku a on sevřel pevně její, už tak dost poraněnou ruku. Hleděla mu do očí, upřeně, ale co se za nimi skrývalo přesně? Co přesně chtěla tím pohledem říci, co chtěla předat tomu, jež se na ni zvrchu díval?
Upřeně si hleděli do očí, a ona na moment mohla přísahat, že se v jeho pohledu mihly záblesky hořících svíček, jako oheň, který se chystá vypuknout v požár, který pak vše pohltí vše, co zůstalo, pohltí ji.
Polekaný dech dívky se zpomaloval a její hrdlo už téměř nesnesitelně pálilo.
Zdálo se, že její osud byl zpečetěn, jelikož on ji dostal na samou její hranici, na pomyslný okraj propasti, která ji vítala hned za jejími zády. Takhle to ale skončit nemělo, nebo ano? Ne, ne, jistě že ne. Stejně jako plápolal plamínek jeho vzteku, v ní se rozhořel oheň- naděje.
Ta malá jiskra i na pokraji zániku náhle vzplála za jejím pohledem a prodrala se ven, to byla chvíle, kdy dívka vzepla svou poslední sílu.
Jakoby energie celých staletí povstala z jejích hloubek, její vztek se vynořil jako blesk z temného nebe, připravená nechat toho, jež se jí snažil zasadit poslední ránu, vyhasnout pod tíhou jejího nezdolného hněvu a dřímající síly. Srazí ho na kolena, před těmi, kdo jej uctívali, před těmi srazí jeho zlatou korunu na zem.
Všechna bolest a utrpení jí dodávali sílu k neuvěřitelnému a silnému skutku.
