Cataholic50

Wow díky za follow. Za co ho mám?

Jéé. Konečně někdo kdo má rád 
          Hraničářova učně.❤

Děkuji za follow! Čím jsem si ho vysloužila? :)) 

„Jeden prodavač nápojů měl zásobičku. S nikým se nechtěl dělit, ale jakmile jsem se zmínil o svém příteli, ihned souhlasil.“„O mně?“ povytáhl Horác obočí. Will zavrtěl hlavou. „O saxonském noži,“ zubil se Will.
          
          
          „Tak jak to šlo?“ zahlaholil Horác. „Mám vám vyseknout poklonku, dobrý králi Halte?“„Udělej to a střihnu ti pár facek,“ zavrčel Halt s potlačovaným smíchem.
          
          
          
          „Vždycky jsem si takovou přál mít,“zubil se Horác v pláštěnce. Přetáhl si přes hlavu hlubokou kapuci, ukryl obličej v jejím stínu a potom si kolem těla přehodil šedohnědé záhyby. „Vidíte mě ještě?“zeptal se

          
          
          „Ano,“potvrdil Halt a očima pátral po svahu nad nimi. „Nejspíš je. Umí to moc dobře. Samozřejmě,“připojil skromně, „všechno, co umí, jsem ho naučil já. V hraničářském sboru mě považují za velkého odborníka na nenápadný pohyb.“Horác svraštil čelo. „Já myslel, že tím pravým odborníkem je Gilan,“pozastavil se. „Will mi jednou říkal, že ty nejdůležitější věci pochytil od něj.“„Vážně?“prohodil Halt s mrazivým nádechem v hlase. „A kdo podle tebe učil Gilana?“Na to Horác nepomyslel. Nikoli poprvé zjistil, že si přeje, aby jeho jazyk nepředbíhal rozum o takový kus. „Aha…ano. Učil jste ho vy…nejspíš,“řekl a Halt se v sedle malinko uklonil. „Přesně tak,“pronesl velice důstojně. „A uměl byste ho v tuhle chvíli v tom křoví najít?“zvědavě se otázal Horác. Zajímalo ho, zda to tak je. Jestli když někoho naučíte, jak se pohybovat nenápadně, a znáte všechny příslušné triky, snadno ho potom najdete. Nebo zda je neviditelný i pro osobu, která ho učila. „Samo sebou,“odvětil Halt. „Je tamhle nahoře.“Horác sledoval směr, kam ukazoval Haltův prst, a spatřil Willa, jak stojí vzpřímený na vrcholu hory. O pár vteřin později ho uslyšeli zahvízdat signál, a zamával na ně, aby jeli k němu. „Nu, teď ho vidíte,“řekl Horác. „Vidím ho i já! Ale viděl jste ho, než se vztyčil?“„Jistě že ano, Horáci. Jak jsi o mně mohl pochybovat?“ohradil se Halt.
          

Občas míval pocit, že už to dobře zvládá, jenže pak ho pýcha rázem opustila, když se ozval uštěpačný hlas: Není to něčí hubený zadek, co čouhá z trávy tam u toho černého kamene? Myslím, že je. Možná bych do něj měl střelit šíp, jestli ho jeho majitel nedá OKAMŽITĚ DOLŮ!
          
          
          „Malcolm neví všecko,“odvětil stručně. Will se musel usmát. „A vy ano?“„Jistě že ano,“odtušil Halt. „To je známá věc.“
          
          
          
          Halt přejížděl nasupeným pohledem z jednoho na druhého. „Co má tohle být?“ptal se. „To jste se všichni proti mně spikli? Dokonce i můj kůň?“Právě poslední věta Willa rozesmála. „Usoudili jsme, že vás asi nebude zajímat, co říká léčitel, hraničář nebo královský rytíř,“prohlásil. „Ale když s námi souhlasí i váš kůň, nezbývá vám nic jiného než nás vyslechnout.
          

          Teď si na to vzpomněl, když se otočil a viděl Horáce na Kikrovi, jak poměrně nehybně stojí před velkým listnatým keřem. „Horáci,“řekl mrzutě, „sedíš na hrozně velkém hnědém bojovém koni. Je skoro sedm stop vysoký, deset stop dlouhý a váží přes pět set liber. Samozřejmě že tě vidím.“Horác se zatvářil jako zmoklá slepice. Spustil oči na mohutné Kikrovo tělo stojící bez hnutí pod ním. Pro bojového koně bylo těžké zůstat nenápadný, uvědomil si. „Aha,“řekl se zjevným zklamáním v hlase. „Ale kdyby tady Kikr nebyl? Viděl bys mě i pak?“„Na to se dá těžko odpovědět, Horáci,“namítal Will. „Protože Kikr tady je a nejde ho nevidět. On tak nějak přitahuje pohled a to odporuje celkovému pojetí maskování, vždyť víš.“Horác si zamyšleně kousal ret. Will nedokázal odolat pokušení. „Já to viděl. Kousal sis ret.“Horác nedůtklivě máchl rukou. Tu chvíli on považoval za něco jako oddechový čas. „I to jsem viděl,“nedal pokoj Will. „Jestli chceš zůstat nepozorovaný, musíš si odpustit kousání rtů a mávání rukou. A nejlíp uděláš, když přitom nebudeš sedět na koni velkém jako kredenc.“„Dobrá. Asi jo,“zabručel Horác. Z hlasu mu zaznívalo lehké zklamání. „Ale když zapojíš svou představivost…“„Ty po mně chceš, abych si představil, že tady Kikr není?“otázal se Will. „To chci,“odvětil Horác odhodlaný nenechat se otrávit jedovatostí ve Willově hlase. „Kdyby tady nebyl, pak bys mě viděl?“Will měl najednou pocit, že by tímhle dohadováním mohli strávit celé hodiny. Odevzdaně si povzdechl. „No, když si představím, že tady Kikr není, tak by pro mě bylo velice obtížné tě uvidět, Horáci.“„Myslel jsem si to,“prohlásil se spokojeným úsměvem Horác. „Hlavně proto, že by se zdálo, jako kdybys visel sedm stop nad zemí,“zabručel ještě Will.
          

          
          Příležitostně se fenka přikrčila a vrčela i na Abelarda. Ale všimli si, že to nikdy nezkusila na Kikra. Přestože projevovala bojovnost, nebyla jako ovčácký pes hloupá a vycítila, že zatímco malí koně budou její chování snášet, velký bojový kůň ji může nakopnout, až odletí kdoví kam.
          
          Jednou se krčila před Cukem, vrčela, kničela a předváděla drobné útočné výpady. Koník ji s pobavením sledoval a pomaličku skláněl hlavu, až se k černobílému čumáčku přiblížil nozdrami na pouhý palec. Pak zničehonic zafrkal. Překvapené štěně se polekaně převrátilo na záda a pak se vyhrabalo na nožky a otřepalo se, aby se ujistilo, že vše je v pořádku na svém místě. Nedopaluj mě, pejsku, jako by Cuk říkal. Já znám tvojí mámu.
          
          
          

No a ještě pár ono se to do jednoho nevejde 
          
          Horác s rukama v bok přecházel kolem nich, prohlížel si je a vraštil čelo. Byla to podivná cháska, jak viděl, a nijak zvlášť čistotná. Vlasy i vousy měli přerostlé a nejčastěji svázané do nepořádných, umaštěných cůpků, podobně jako Nils. Jizev, zlomených nosů a květákovitých uší tu byl nadbytek a také široká škála neumělého tetování, které většinou vypadalo, jako kdyby si nejdřív vyřezali hrotem dýky do kůže obrázek a potom vetřeli barvu. Byly to rozšklebené lebky, hadi, vlčí hlavy a podivné severské znaky. Všichni Skandijci byli statní a rozložití. Břicha většiny z nich svědčila o nadměrné zálibě v pivu. Vzato kolem a kolem, člověk, který by narazil na takovou bandu nečesaných, nemytých a obhroublých pirátů, by měl dost velkou smůlu. Horác se otočil k Willovi a rozjasnil tvář. „Jsou překrásní,“prohlásil.
          
          „To víš, reptají, nadávají a vůbec vyvádějí. Jinými slovy, jsou v pořádku. Když Skandijci přestanou reptat, hned víš, že máš problém.“
          
          „Odkdy jsi Evanlyniným ochráncem?“zeptal se Will potichu Horáce. Ten se na něj zazubil. „Nu, vlastně nejsem. Ale vím určitě, že je to jen otázka času.“
          
          „Halte,“ ozval se konečně Will, „můžu se vás na něco zeptat?“„Myslím, že to jsi právě udělal,“ odvětil Halt se stopou úsměvu v hlase.
          
          „

Tak jo je toho celkem dost. Něco už v knížce máš. Tak si to asi budeš muset promazat
          
          
          
          Zajímalo ho, kam se Šíp poděl. Neviděl aridského koně od té doby, co se znovu probral. Doufal, že se neztratil. „Musím přestat ztrácet koně,“ prohlásil rozespale. „Je to špatný zvyk.“
          
          „Byl tvůj,“ připustil. „Ale teď je náš. Tak to u nás chodí.“„Vy kradete koně?“ obvinil je Will.
          
          „Ale, podívejme se, kdo přišel“ zahlaholil. „Kde se tady bereš, Halte?“„Přišli jsme tě zachránit,“ sdělil mu Halt a oberjarl tázavě pohlédl na řemeny, jimiž byli jeho přátelé svázaní. „Vybrali jste si zvláštní způsob, jak to udělat,“ poznamenal.
          
          
          Svengal pokrčil rameny. „Buď bez starostí, veliteli. Máme je v obklíčení – zevnitř.“
          
          
          A světe div se, byli tam Erak se Svengalem, hulákali Willovo jméno a na jeho počest mávali nad hlavou obrovskými sekerami. Vedle nich stáli Horác a Gilan, i oni mávali nad hlavou meči. Kolem nich bude v tom davu dost nebezpečno, napadlo Willa.
          
          
          „Prosím!“přerušil je. „Zatímco vy dva tu žvaníte, můj pán možná umírá.“Malkallamova obočí opět vyletěla vzhůru. „Hraničář a čaroděj,“poznamenal trochu udiveně, „a on nám říká, že žvaníme. To je mi vskutku odvážný chlapík.“
          
          „Viděl jsi to?“ vydechl a otočil se k Malcolmovi. Léčitel pomalu kroutil hlavou. „Ne. Neviděl,“ řekl. „A to mě právě mate.
          
          „Jestli jsi duch,“ řekl, „nechceme tě urazit. A jestli duch nejsi, řekni mi, co jsi zač, nebo se z tebe brzy duch stane.“