Čaute kamoši,
nepíše se mi tu lehko, protože se dost stydím, ale zároveň si říkám, že přece nejde o život, takže jsem se k tomu konečně dokopala (taky vzhledem k tomu málu volného času, co mám, tu píšu až teď, po doooost dlouhé době).
Vím, že jsem naslibovala kapitoly k jfml, dokonce jsme s Mitchie slíbily i dřív kapitolu k wtf, ale nebyl na to čas a právě teď ani moc nedokážu říct, kdy ten čas vůbec bude, celý prosinec jsem pracovala od nevidím do nevidím, neměla jsem ani jeden den volna (doslova), prožila jsem si hodně krizových dnů a zalitovala toho, že jsem se do něčeho takovýho pustila a radši nezůstala pod maminčinou sukní, ale zase jsem o trochu víc dospěla, kdo by to byl řekl, vidím věci trochu jinak, někteří to pochopí, vím taky, že někteří ne a to je v pořádku, ale právě teď mě psaní prostě nenaplňuje tak, jak by mělo, proto se k tomu nedokážu prostě jen tak zničehonic vrátit. Věřte, že pro mě vaše podpora a zpětná vazba pořád hodně znamená.
Chtěla jsem vám udělat radost alespoň o Vánocích, ale zjistila jsem, že budu mít sotva tři dny volna, a ty asi zřejmě budu chtít strávit s rodinou, kterou tak často nevidím, když jsem odstěhovaná. Je toho moc a vážně mě mrzí, že jsem vás zase zklamala. Jen chci abyste věděli, že na vás pořád myslím a že je mi po vás moc a moc a moc smutno a že se k tomu psaní určitě vrátím, jen se mnou buďte ještě chvilinku trpěliví, prosím.
Čágo
Chloe x