Po několika měsících absolutní neaktivity z mé strany.
Přišlo mi už opravdu sobecké se neozvat, nedát vědět po tom, co jsem několik dalších měsíců nevydala kapitolu.
Strašně mě mrzí, že nepíšu, že vás nechávám čekat, že se vám nedokážu odvděčit za všechnu tu vaši podporu, vaše krásný komentáře, vaše zprávy. Mrzí mě, že nevydávám, že moje příběhy zůstaly ležet ladem. Že JÁ jsem je nechala ležet ladem.
Neříkám, že se to nechystám dopsat. Já je opravdu chci dopsat, jenže teď, po tom všem, co se mi v životě změnilo, nějak nejsem schopná se na ty storky dívat stejně jako předtím, a pokud nechci, aby to byl kýč nebo aby se to aspoň dalo číst (a abych ty postavy v nějakým záchvatu paniky nepozabíjela) a já byla s těmi příběhy spokojená, musím si k tomu psaní zase najít cestu, vcítit se nejen do hlavních hrdinů, ale taky do svého mladšího já... Teď to můžu říct, když jsem ty příběhy začala psát v patnácti a doteď to nedopsala, že jo. Hanba mi.
Slibuju, že jen co to půjde a já zase přijdu na to, proč bylo pro Roxy těžké tohle a proč Meghan neudělala tamto, dopíšu to a snad si i vy, moji čtenáři, k tomu zase najdete cestu.
S pozdravem a upřímnou omluvou
Chrissy