Nepíšu prózu tak často, jak by se slušelo na uživatele těchto stránek. Jsem spíš básník, k poezii mám mnohem blíže, ale pokud v sobě ucítím pocit, že by se na jednotnou myšlenku mohl rozvinout zajímavý příběh, neváhám a sepíši i rád nějakou prózu.

Proč vlastně píši? Většinou je to proto, že se vypisuji z nepříjemných událostí, bolestí či zklamáních. A pomáhá to....Nepříjemný světobol převedu na papír a tím se mi nejvíce uleví. Celé je to taková terapie.

Motivy a témata mých děl jsou často na hranicích lidské morálky a psychiky, protože mě témata, o kterých se moc nemluví a jsou spíše okrajovými záležitostmi, svým způsobem lákají. A nesnáším, když si lidé nepřipouštějí, že ta zvrácená stránka naší duše s námi ráno vstává a v noci ulehá. Ale doufám, že pochopíte, že nejde jen o bezmyšlenkovou provokaci, ale o dobře mířené vykřičníky nad problémy.

A mé motto? „Fantazie a vymyšlené světy ve svém významu neexistují. Jsou to jen naše světy v odlišném kabátě. "