Jsem dvacetiletý introvert ženského pohlaví, který nesnáší pocit samoty a odcizení, miluje sanitky a jejich zvuk, kočky a havrany. Zastávám názory, které nejsou pro většinu lidí přípustné. Vnímám smrt jako něco, co patří k životu a je potřeba. Uznávám eutanazii a s ní spjatou myšlenku, že člověk, který umírá si smí říct o smrt v den, kdy je podle něj nejšťastnější. 



Jsem detailista, který vyžívá v psychologických a utopických románech. Na druhou stranu nemám v lásce romance,  a přesto vše jsem jednu napsala, avšak zvládnu ocenit dobrou knihu.



Žiji svůj život podle určitých teorií, které nechci překročit. Nemám v povaze se ptát proč. Většinou přijímám věci jako fakt. Prostě to tak je a přes to nejede vlak. 



Neumím mluvit na veřejnosti a s lidmi. Závidím všem, kteří si umí najít kamarády a oslovit ostatní. Nesnáším všechny ty lidi, kteří zvládnou vyjít ven a dělat něco, při čemž je ostatní sledují. Štvou mě lidé, kteří si umí jít zařizovat věci rovnou a nepotřebují k tomu hodinové připravování a přehrávání všech možných konců rozhovoru. Závidím jim a nesnáším je, protože to chci taky umět.