Poslední dobou mě stále mé podvědomí a vědomí ponouká filozofovat o existenci života, o pohledu na dnešní svět a lidech v něm, až se mi ztrácí podstata reality. Mé kladné a záporné 'já' na sebe stále jen štěkají jako malá vlčata.
A víte co? Idk.
Jediné, co jsem dokázala splácat dohromady je jen jedna malá věta o chápání lidí a říkám si - ,, tento člověk, co právě postava vedle mě, vidí svět úplně stejně jako já? Vidím se z pohledu jedince, který mine denodenně stovky lidí, kteří.. Žijí stejným, nebo alespoň podobný, život jako já?"
Jak ta veta zní?: ,, člověka soudi jen tedy, když znáš jeho minulost, přítomnost a budoucnost "
Ano, je to tak primitivní, ale každý to má jinak, přestože jsme všichni na stejném místě.