Některé věci prostě chtějí svůj čas ...
To mi došlo celkem nedávno. Zní to pateticky. Ale pro mě je to fakt. Trápila jsem se - dlouho a hodně, když jsem sedala k počítači a zoufale se snažila, vymáčknout ze sebe nějaká slova. Místo toho jsem jen mazala, upravovala, přepisovala text, pořád dokola. Místo produktivního psaní jsem se pořád vracela zpátky. A to mě nebavilo, psaní se mi znechuťovalo. Až posléze mi došlo, že některé věci - v mém případě psaní - chtějí svůj čas. Počkala jsem pár dnů, týdnů, měsíců, sedla jsem jednu neděli k počítači - a sakra, já tu kapitolu (a díl) konečně dopsala!
Vlastně jsem tím chtěla říct jen obrovské DÍKY mým čtenářům za neskutečnou trpělivost (teda alespoň těm, co zůstali). Pořád mám chuť a vůli psát, příběh Elisabeth a Christophera mám namyšlený až do úplného konce a ráda bych ho až tam dotáhla (nebo spíš dopsala). Víc než čas to však stát nebude.
A co bude dál?
V dalším díle se děj příběhu přesouvá s hlavní hrdinkou do města lásky, do Paříže. Když je řeč o lásce, ta pochopitelně nemůže Elisabeth minout ani zde. A nebude to láska nová a ani tak úplně ne stará.
Díky, že jste se mnou.