Bylo nebylo a dvě kapitoly příběhu vznikly během hodin na střední, když jsme spolu s mojí tehdejší spolužačkou začaly psát jen z radosti z příběhu, který se zničehonic objevil. Čtyři postavy, jednoduchý svět, pár scén, které jsme si tehdy vyměňovaly s lehkostí, jako by na nich nezáleželo. Dvě z těch postav vytvořila ona a i když psát přestala, něco z toho zůstalo. Mně zůstaly všechny. I ty, které nevznikly pod mojí rukou.

Od té chvíle uběhlo osm let a příběh se mi stále vracel. Někdy se ozval jen letmým pohledem postavy, jindy celou scénou, která se zjevila bez varování a dožadovala se svého místa. Ty útržky se pomalu hromadily, skládaly a proplétaly, až už nešlo předstírat, že jsou jen náhodné. Svět, který jsme kdysi začaly psát na okraj sešitů, si mezitím našel vlastní rytmus a začal růst v tichosti, ale vytrvale, jako by mi pokaždé připomínal, že ho potřebuju stejně jako on mě.

Píšu, protože chci vědět, co se stane dál. Protože ten svět mi dává něco, co nenacházím nikde jinde. A pokud se najde někdo, komu přinese něco podobného, kdo se v něm na chvíli zastaví, zůstane v tichu mezi řádky, zabolí ho to na správném místě nebo se usměje přes slzy, pak to bude krásné. Ale i kdyby ne, příběh půjde dál.

Souhra světů tu prostě je. A dokud budu psát, zůstane.