,,Nemůžu tě schovávat navždy." Její bílé šaty byly potřísněné krví a její pokožka v měsíčním světle vypadala až nezdravě bledá. Její mrtvolné oči se upřely do těch mých. Na levé straně tváře měla sedřenou kůži a z nosu ji tekla krev, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost. Z hlavy si sundala trnovou korunu z ostnatého drátu, kvůli kterému ji stékaly karmínové potůčky po tváři. ,,Přísahám že to bude bolet jen chvíli," usmála se konejšivě, ,,buďme k sobě upřímní, já ji nikdy neměla nosit." Přestože se ušklíbla, spatřil jsem v jejích očích úlevu. ,,Takže mi dáváš volnost?" Zeptal jsem se se širokým úsměvem a klekl si před ní. ,,Nedávám ti volnost, dávám ti místo kde se můžeš projevit." S těmi slovy mi nasadila korunu na hlavu, část ostnatého drátu samovolně obmotala kolem mého krku a začal mě škrtit. Ostré hroty se mi zabodly do krku a každým mým drobným pohybem trhali kůži i maso na mém krku. Mé dýchání přešlo do vlhkého chrčení, jak se mé plíce a ústa plnila krví. Klečel jsem, ruce podél těla, nemělo cenu se bránit, zatím co krev stékala po mém těle, co mé oblečení nevsáklo, v kapičkách dopadlo na měkký mech. Cítil jsem vše, vše co cítila, vše co prožila, vše co se jí kdy stalo, jsem cítil já, celý její život jsem cítil v jednom jediném okamžiku. Přestože jsem cítil její utrpení, kdybych měl v plicích dostatek kyslíku, začal bych se smát, ne protože její utrpení bylo směšné, ale protože jsem konečně volný. Jsem volný. Klekla si přede mě a položila do prostoru mezi nás sešit a pero. Všechna krev i bolest zmizely, jako by nikdy neexistovaly koruna mi dala vše co jsem potřeboval, se širokým úsměvem jsem se podíval na sešit a pero. Konečně se můžu projevit.