Dnes jdu za vámi s otázkou. Mám zde rozpracovaný příběh. Nevím jak bude pokračovat, co z něj vznikne a váhám zda ho vůbec vydat. Dám vám sem malou ukázku. Co myslíte, mám ho vydat, dopsat? Chcete ho?
Odsunu posuvné dveře a upevním na ně visací zámek. Začnu si svlékat růžový krátký svetr, který jsem si dnes k sukni vzal, už ho vyhrnuju k prsům, když se zaseknu v půli pohybu. Vytřeštím oči a na prázdno otevřu pusu. V mém ateliéru stojí cizí muž, co víc. Moc dobře vím, kdo ten muž je a moc dobře vím, v jak velkém průseru jsem. Jediné co netuším je proč.
,,Ahoj koťátko." projede mnou mrazení, který způsobí jeho ledový úsměv. Usmívá se, ale jeho oči jsou temné jako samo peklo. Jako by tady stál sám ďábel, což Louis Tomlisnon bezesporu je.
*
Ďábel, dítě satana, bezcitný, krvežíznivý, mocný. To jsou asi slova která nejlépe popisují jeho osobnost. Louis Tomlinson je ale známý i za hranice těchto čtvrtí, je známý i za hranicemi Londýna.
Tady každý ví, že má prsty snad v každém obchodu s drogami, ovládá ho. Stejně tak jako obchod s lidmi a vlastně se vším možným. Ví jak v tom chodit a i když je všem na očích, je neviditelný. V ulicích není vidět často a když ano, znamená to že někdo přišel o život. Je to jako by jste viděli ďábla kráčet za denního světla ulicemi.
*
,,Stůjte!" vyjeknu a udělám dva kroky vzad.
,,Nic ti neudělám." zvedne ruce, abych na ně viděl. ,,Aspoň pro zatím." dodá s tajemným úšklebkem.
,,Proč jste tady?" Couvám dál ke dveřím.
Trvá to jen pár vteřin než promluví, ale mě přijde jako by to byly minuty.
,,Přišel jsem tě zabít." Vykulím na něj oči.
Otočím se a rozběhnu se ke dveřím. Než vůbec stihnu vymyslet jak je otevřu nebo kudy jinudy uteču, je u mě. Prudce mě přirazí na dveře. Rukama se ho pokusím odstrčit, ty mi ale chytne do jedné své dlaně a přišpendlí nad hlavou.
,,Neplakej koťátko." Až teď si uvědomím že mi tečou po tvářích slzy. Druhou rukou drtí můj bok a pomalu se ke mě naklání.
,,C-co..." vyplázne jazyk a slízne mi slzy z jedné tváře.
