Zdravím vás, přátelé.
Jak dlouho jsem sem nic nedala? Mám pocit, jako by to byly roky... Poslední zpráva je z ledna tohoto roku, kde vám s lítostí oznamuji, že nepíšu ani ťuk a že nevím, kdy zas něco spáchám. A mé dnešní oznámení není bohužel jiné.
Víte, už nějakou chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych napsala jeden nový příběh. Pak mi ale začne být líto těch, které jsem nikdy nedokončila. Jenže co se dá dělat, já nejsem dotahovač, takže je zázrak, když něco dopíšu... Ke svému psaní si ráda dám sklenku červeného (je mi 19, už můžu, pst), ale vzhledem k tomu, že pracuji od pondělí do pátku se to moc nehodí. Jezdím do práce autem (jupí, hurá, už mám konečně dopravní prostředek, který mi žere penízky) a mám takovou zásadu, že den před řízením nepiju. Ani kapku. Mou ovíněnost mi může nahradit spánková deprivace, to ano, ale vzhledem k tomu, že vstávám každý den v pět ráno a celý den zírám do počítače (dobře, zírám do něj tak 6 hodin v práci), jsem až moc vyřízená na to, abych do něj aktivně zírala ještě poté. A proto si většinou doma hodím nohy nahoru, poslouchám podcasty a háčkuji. A jak je známo, ani své háčkovací projekty nedotahuji.
Ráda bych vám slíbila, že začnu psát, ale vím jak těžké to teď pro mě je. Snažím se to bagatelizovat a říkat si, že to nějak zvládnu, že budu po práci psát. Ale pravda je taková, že jsem zkrátka vyřízená a nemám na to energii.
Tuhle zprávu píšu za účelem drobného oznámení o tom, že jsem ještě na živu. A že se chci snažit, ale nejde to. Chtěla bych napsat něco hlubokého a právě teď mám v hlavě dokonce dva projekty, ale oba jsou tak velké a zdlouhavé, že jen na ně pomyslím, je mi zle. Navíc, ta vedra... Bože, člověk má pocit, že se upeče za živa...
Myslím na vás, mí milí čtenáři. Čtu všechny vaše komentáře a bavím se u nich. Díky vám dostávám přísun nostalgie na časy, kdy jsem nevycházela z domova kvůli zimě a karanténě a celé dny jsem jen psala svou první fanfikci.
Mám vás ráda,
vaše Robin ☆
PS: úspěšně jsem odmaturovala ヾ(⌐■_■)ノ♪
