| KECACÍ OKÉNKO
aneb názvy kapitol a těžkosti dospívajícího pisálka |
Nedávno jsem si uvědomila, že čím déle píšu, tím víc si zakládám na názvech kapitol. Ne ani tak na jejich složitosti, jako spíš na tom, aby tak nějak seděly k atmosféře celého příběhu.
Dřív jsem vzala pár klíčových slov, co mi přišla pod ruku, hodila je do horní kolonky a bylo vymalováno. Teď jejich vymýšlením dokážu trávit dny. Nesmí být moc nudné; moc abstraktní; moc konkrétní; moc roztahané; moc suché; ale především – musí pasovat příběhu jako p*del na hrnec, jinak budou nemilosrdně mazány a přepisovány. Romance s hodně fyzičnem? ,Rozechvělý chtíč‘ či ,Nesmyslná smyslnost‘ zní celkem fajn. Humorná teenfikce s velkoměstskými puberťáky? Co takhle ,Pseudopřítelkyně a středoškolská liga spravedlnosti‘ nebo ,Odborná pomoc, čokolupínky a stroje na uhánění kluků‘?
Názvy kapitol jsou ale jen kapkou v moři těžkostí dospívajícího pisálka.
Do určitého věku jde psaní prakticky samo. Sice není tolik na úrovni, ale tvorba jako taková je jednoduchá zábava. Čím je ale člověk starší, tím kritičtější k sobě je a tím víc si láme hlavu s kdejakým detailem. A z koníčku se postupně stává šifra mistra Leonarda řízlá bezesnými nocemi pilného studenta.
Pravdou je, že pisálek skutečným psaním tráví tak 20% tvořícího času. Zbytek vyplňující korekce, úpravy, opravy, přepisy, vytváření mapek (skutečných i myšlenkových), spisků, poznámek, bloků, tvorů, míst, světů… a samozřejmě studium. Hodně studia. Takový pisálek vám sice leckdy nedokáže říct, kdy se naposledy vyspal, zato vám však vysvětlí úpravu lidského genomu, postup výroby telefonu či etiketu 18. století.
Proto – když někdy nevydáme kapitolu v termínu, buďte k nám shovívaní. Možná právě zuřivě listujeme slovníkem synonym, po tisící se ujišťujeme, které kosti se říká klíční a které lícní, případně hledáme v mapě, kde že se vlastně nachází Portoriko. :D