Aish... tyhle věci se mi špatně píšou. Obecně mi představování vlastní osoby činí nemalé problémy a sebereflexe jakbysmet. Při otázce; ,,Co nám o sobě povíte?" mám chuť stočit se do klubíčka a zmizet. Ale to je problém většiny introvertů, kteří byli vychovávaní příliš sebekriticky. Už nějaký pátek patřím mezi 'dospěláky'... a pořád tam nezapadám. Jsem ten chybně vyříznutý kousek puzzlí, co se nikdy nevměstnal do obrázku, ale už dávno mi to přestalo vadit. Celý život jsem totiž dostávala čočku za to, že přemýšlím a chovám se jinak. Ale víte vy co? Je sakra skvělý pocit nepatřit do stáda. Aspoň vím, že nejsem ovce.

Píšu prakticky od chvíle, co jsem se naučila abecedu. Málo co z toho, co jsem kdy napsala a sama to považovala za přijatelné, mělo kdy možnost dostat se ven, kde si to někdo přečetl. Dneska jsem moc ráda, že jsem si Spolubydlící nenechala pro sebe. Upřímně mě překvapilo, kolik lidí to čte. Sice se říká, že když se při psaní baví autor, baví se pak i čtenáři, ale svůj smysl pro humor mám od dětství rozbitý, takže jsem to vážně nečekala. A to je asi všechno (a nic).

Kdybyste si chtěl někdo popovídat, jsem tu pro vás. Před tím jaká jsem, už jste byli několikrát důrazně varováni. 😊