Ahoj, ahoj!
Ráda bych vám oznámila, že jsem pravé dopsala druhy díl “Šálek depressa s Honami”!❤️ Doufám, že se vám všem knížka zalíbí a že se alepoň v některých kapitolách najdete!
Všem budoucím čtenářům přeji příjemné čtení.
Taky jsem si asi dva týdny zpátky všimla, že první díl má již 1.000 přečtení. Děkuji všem, že jste knížce dali šanci a že jste jí otevřeli. Moc to pro mě znamená!❤️
Ráda bych ale podotkla, že nejsem žádný spisovatel, takže bude pochopitelné, když tam nějaké chyby a překlepy najdete.
Abych řekla pravdu, tak polovina slohových prací z prvního dílu se mi válela jen tak v počítači a neměla jsem původně ani v plánu začít psát veřejně. Dokopali mě k tomu mojí blízcí, kteří v mém psaní viděli “talent” a “potenciál”. Pravda je ovšem taková, že jen píšu, co v ten moment cítím, akorát do toho umím vložit cit, takže když to někdo z mých blízkých čte, tak má pocit, jako kdybych jim to zrovna říkala.
První díl se dostal až k osobě, o který je “polovina” knížky napsaná (Ti, kteří jí to poslali by měli shořet v pekle a moc vám “děkuju”, vy s***ě )… Ostatní by z toho měli radost. Přesněji by měli radost z toho, že knihu čte někdo, koho milují a že se to vlastně díky jejich knize dozví. Ovšem u mě to má jedno velké ALE! Já bych z toho i radost měla, ale k čemu mi to je, když s tou osobou to absolutně za těch 5 let vůbec nehlo a nepochopila z toho vůbec nic? Tohle mi akorát ukazuje, jak jsem pro ní k ničemu. Když jsem se to dozvěděla, tak místo radosti jsem spíše cítila smutek, plno nejistot a zmatků. Ze začátku jsem byla celkem hodně v šoku a pořádně jsem ani svý emoce nedokázala vyjádřit a bylo pro mě celkem stresující vědět, že o tom ví. Takže ještě jednou těm lidem “děkuji”, jelikož jsem si jistá tím, že to neudělali pro mé dobro.^^
Nu nic, to je asi vše, co jsem zde chtěla napsat. Mějte hezky zbytek dne a dejte mi prosím vědět, jak se vám knížky čtou!❤️
