Tiché vzlyky zaplnily místnost.
Prosby v nedoslechu naposledy vydechly.
Teď naposledy vykřiknout smím,
Než vzdám se své minulosti.
Teď naposledy vykřiknout smím,
Než zmizím z vaší pozornosti.
Vaše štěstí, line se ozvěnou.
Tak silnou, hlubokou.
Mé oči pláčem se krčí v koutě neznámém.
Mé tělo šeptá jen, 'vrať se, už nevstanem.'
Sebevražedná slova, šlehající rány.
Dívkám dvoum, byly dány.
Tu největší bolest, však prožíváme sami.
Ta trpká bolest, strach z neznáma.
Teď stojím tu, chcíc být s váma.
Poslední střípky naděje, odlétly s větrem,
Pocit lásky praská, umírá, cítíc se nechtěn.
Teď dávám sbohem vám, dívky mé.
Já loučím se, nechtěně.
Nemohu dále jít, vzpomínky dále mít.
Stále ničí mě, nutí zastavit.
Proto teď omluva procítěná,
Ať dojde k vám, nesmířená,
Z prohry, smutku a bolesti.
Já omlouvám se za svá slova.
Za své činy. Trpím více než dost, snad alespoň vy máte, štěstí, lásky dost.