Jen... Nevím jestli vůbec existuje člověk který si na mne pamatuje. Možná si teď jen tak píšu do vzduchu, který zajímá mnohem více klapání kláves než význam slov. Možná to píšu jen pro sebe, abych se ujistila. O čem? O tom že už nejsem Lucy? O tom, že mi wattpad změnil život přestože se teď k němu obracím zády? Každopádně, to všechno je pravda. Ne, nejsem Lucy. Jsem Lucie. Chcete prozradit rozdíl? Lucie žije v reálnem světě, dýchá kyslík a je to dost sobecká osoba. Lucy si vesele přeskakovala mezi světa a byla, jak to říct, úžasná. Milá a zábavná. Ale byla to přetvářka. Abych se posunula dál, musela jsem jí zničit. Proto vám hrdě oznamuji (s rukama od krve), že Lucy si dala procházku na onen svět. Stydím se za Lucy. Nehodlám být na wattpadu aktivní. Pokud tohle vůbec někdo čte, jsem pro vás nereálná. Jsem pro vás písmenka a ne člověk. A proto už tady také nechci pokračovat. I přes to všechno jsem ale ráda že jsem na wattpad zavítala. Potkala lidi, se kterými jsem se bavila dlouho, nebo jsou doteď mými dobrými přáteli.
Upřímně... Čím víc se tady rozepisuju, tím víc mám pocit že to je zbytečné, protože to nikdo neuvidí. Zanikne to na wattpadu a zanikne to i v mé mysli.
Ale i tak je to něco jako poděkování a rozloučení. Komu? Wattpadu? Nebožce Lucy? Vám, co to čtete? Tak nějak všem.
Nebudu lhát, nostalgie mě momentálně tahá za vlasy. A i přestože si myslím, že tahání za vlasy není od věci, tak bych se nejradši zvedla od stolu a zamračila se na ni. 158 centimetrů čistého diktátora, jak říká kamarád. Nostalgie by vypískla a utekla.
Cítím ale povinnost prvně dopsat.
Jestli někdy uvidíte holku, co vypadá jako čarodějka, jako trpaslík, ale tváří se jako by jí patřil celý svět. Jestli když vás probodne svýma zelenýma očima, budete mít pocit, že ve vás čte. Možná to jsem právě já.
Takže děkuji, loučím se a vy nezapomeňte přemýšlet, pochybovat a analyzovat.
Lucie
