Moc bych si přála být jako ty dívky z knížek a filmů. Jako ty, kterém se během srdceryvného rozhovoru objeví v očích slzy. Buď se jen lehce zalesknou v očích nebo dvě, nanejvýš tři spadnou na tvář a zanechají tam lesklé cestičky. Tyto dívky pak působí odvážněji a jejich slovům slzy přidají na důležitosti. Jejich hlas zůstává pevný a vyrovnaný, a když náhodou trochu zakolísá, je to jen ojedinělé selhání. Pak jsem tu já, která při takových rozhovorech působí úplně lhostejně nebo propadne v hysterický a nemístný pláč bez žádné větší příčiny. Takový pláč je pak nezastavitelný a trvá asi až do doby, kdy tělu dojdou tekutiny. Na konci už ani nevím, proč jsem vlastně začala brečet, ale slzy stále přibývají, protože si vzpomenu třeba na to, že příští týden píšeme z chemie nebo na to, že ten make up, který mi tak vyhovoval, se už neprodává. Po tom, co se moje tělo třese vzlyky, řasenka je všude jen ne na očích, obličej je pokrytý rudými skvrnami, z nosu mi teče jak pětiletému děcku a při pokusu o nádech to zní jako mix chrochtání a dávení, můžu jen těžko působit odvážně.